Topič

Topič působí na první pohled rozporuplným dojmem. Na jednu stranu diváka baví černým humorem, na stranu druhou ho irituje opakujícími se hudebními motivy a hereckými výkony, které se v nejlepším případě dají označit jako panoptikální. Vše je zároveň dotaženo do takové absurdity, že nezbývá než to přijmout jako režisérův záměr. Balabanov ve svém filmu využívá prvků dryáčnické estetiky a absurdního humoru, na kterých staví příběh o petrohradském topiči, Jakutském hrdinovi Sovětského svazu a veteránovi z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, který místní mafii pomáhá „uklízet“ mrtvoly. Balabanova exploatační estetika, která se poprvé objevila v jeho filmu Bratr, bývá označována pojmem „černucha“ a je založena na využívání tabuizovaných témat násilí a erotiky ve značně absurdních kontextech. [LFŠ 2012] (01.08.2012)

Balabanov v Kuričovi vytvoril svojrázny groteskný svet. Svet vykonávaný vojnovými veteránmi. Jedni sú nájomní vrahovia, odkladajúci svoje obete do pecí, obsluhované starým majorom vo výslužbe, ktorému zranenie trochu zmenilo myslenie. Ten sa domnieva, že slúži dobrej veci, pretože podľa vrahových rečí v plameňoch predsa končia len tí pôvodcovia zla na Zemi. Okrem prikladania uhlia má starček-veterán na starosti kultúru: večne píše akúsi knižku o jakutských vidiečanoch, ničených zlým a záludným ruským trestancom a zároveň dozerá na výchovu detí dôstojníkov, ktoré chodia obdivovať plamene a počúvať veteránove folklórne príbehy. Výkonný dôstojník sa namiesto stratégii boja venuje obchodovaniu so zbraňami. Ženy slúžia mlčiacim vrahúňom ako objekty sexuálneho uvoľnenia po náročnom dni plnom mordovačiek. No a všetci sa náhlivo presúvajú sem a tam za zvukov popovej odrhovačky. Hrubozrnná jednoduchá nadsádzka alebo pomerne trefný obraz spoločnosti? Ťažko súdiť, no príšerný pop odvšadiaľ, nejasná minulosť dnešných ekonomických tigrov a ich vykonávačov a chvatné presuny v treskúcom mraze mi viac ako čokoľvek iné evokovali prvú možnosť, pretože tak dôverne pripomenuli osobné skúsenosti z ruskej zimy. (16.09.2013)

Pozoruhodný film, drama s prvky černého humoru, odehrávající se v depresivním industriáním prostředí v postsovětském Rusku. Hlavní postavou je Jakut Skrjabin, vysloužilý major, hrdina SSSR z Afghanistánu, který po zranění skončil jako topič v kotelně. Kolem něj se pohybují dva gangsteři, zabijáci, s nimiž vychází až do určité doby... Černobílý epilog převádí do obrazu Skrjabinovu "knihu" o Jakutech, kterou v kotelně ve volném čase psal. Ve filmu je hodně násilí, místy i erotika (nikoliv samoúčelná, ale ukazující absurditu) a závěr vyznívá bezútěšně a beznadějně. Jednoduchý kytarový doprovod dodává filmu místy až prvky černého humoru (vzpomněl jsem si na Bílé slunce pouště, to je ale zábavnější). Režisér Balabanov však rozhodně stojí za pozornost. Přesněji 3,5. (17.12.2015)

Balabanov ani zde nevybočil ze svých mantinelů: drsný příběh s artovou tinkturou, která zde spočívala v přesunech osoby A z bodu 1 do bodu 2, osoby B z bodu 2 (případně 1) do bodu C, případně jiných osob z těchto a jiných bodů do těch nebo dalších bodů – popisuji to tak úmorně, abych alespoň trochu zobrazil atmosféru, která oddělovala akty zabíjení a spalování mrtvol. K tomu samozřejmě patřila i hudba, při které ještě houstla. Postava starého Jakuta byla samozřejmě sympatická ve všech ohledech (snad až na jeho neprozíravost). Rituální pomsta (při níž znovu šel do války) mi připomněla Bergmanna (Pramen panny). Pozn.: Teď, když o tom píšu, mi to nepřipadá zas tak plytké, jako když jsem se na to zrovna díval. (05.08.2016)

Jedno slovo: absurdní. Krátká povídka o tom, jak major v důchodu zatopil nejen obyvatelům na ruským sídlišti... Kdyby se vynechali přesuny postav mezi lokací A-B, B-C a C-A, měl by Kurič sotva 50 minut, ale budiž mu odpuštěno, protože hudební motiv dokáže vymatlat jako málokterá droga. Kousek z ranku "tak šílený, až je to dobrý". [LFŠ 2012] (28.07.2012)