Ano hi mita hana no namae o bokutači wa mada širanai.

Umřel vám někdo blízký a byla to nehoda? Je to vaše vina. Nebo vina těch, kteří přežili a vůbec. Takže se pojďme sžírat pocitem viny celých jedenáct dílů, abychom si nakonec pobrečeli, vyříkali si to na paloučku a všechno zase bylo fajn, zase ze všech jsou sluníčkoví lidé. Menma je otravná, přesto ji všichni milujou – beztak je to jenom proto, že nevyrostla a nestala se z ní mrcha. Na anime mi přišel nejlepší ending. Ten jsem si poslechla vždy, když hrál. Pak animace – líbila se. No a zbytek je děsný. Povrchní, plačtivé, nikam nesměřující, hloupé. Určitě jsou anime, která mnohem lépe oplakávají mrtvou kamarádku/kamaráda. Ačkoliv většinou stojí za prd, protože tohle masochistické vyžívání se v trpění nad ztrátou blízkého je v japonském prostředí téměř bez výjimky zpracováváno hrozně. AnoHana není tou výjimkou, ačkoliv se nám mrtvá vrací a s radostí pomáhá v trýznění (tak proto ji tak všichni milovali?!). Slabé 2*. (28.05.2015)

V podstate je to o minulosti skupiny detí, kde hlavný hrdina začne vidieť dievčinu, ktorá sa volá Menma, nebolo by na tom nič zvláštne, keby nebola už po smrti a tak jedenásť dielov vlastne sa pripravujete na to, aby ste sa s ňou mohli neskôr rozlúčiť. Vlastne toto anime je o pocitoch a či máte na niečo takéto chuť je to totiž len citový "fázer" náboj vystrelený na Vás a ak to prijmete dostanete anime, ktoré je v celku svojou dĺžkou a nápadom v poriadku. Hlavne z tohto dôvodu dochádza k absolútnej diverzifikácii názorov jednotlivých ľudí na toto anime. Dôvod je jasný ak Vás to nechytí na začiatku a neponoríte sa do príbehu budete mať naozaj nervy a to veľké na to čo sa v anime deje, lebo tu ide naozaj o to aby Vás to dojalo a keď tento efekt nepríde stratili ste 11x23 min svojho života čo Vám nevráti nikto späť. Ja osobne som anime prijal také aké bolo a neprekážalo mi v ňom veľa vecí. Postavy sú v celku zaujímavé a tak z tohto hľadiska je to v poriadku. (Hodnotenie 3,5) (13.01.2017)

Nápad samotný je zajímavý, provedení už ani tak ne. Stačí si vzít jen samotné postavy - jeden sexuálně frustrovaný hikikomori, jedno neuvěřitelně otravné, uřvané, neustále brečící přerostlé mimino, jedna věčně polonahá tsundere, jeden strašně drsný drsňák, jedna brýlatá snobka a jeden optimistický hippie (jako jediná snesitelná postava). Ten opěvovaný "strašně smutný a krásný příběh" se potom docela ztrácí, když u sledování leda přemýšlíte kterého z nich nenávidíte nejvíc. Plusové body má u mě docela pěkný opening s moc hezkým endingem. Animace průměr. 3/10 (14.06.2015)

Místy vtipné, místy dojemné, ale většinu času naprosto depresivní seriál plný výčitek, nostalgie a potlačovaných citů. Námět o mrtvé kamarádce, která se zjeví vůdci dětské party mnoho let po její smrti a chce, aby jí splnil poslední přání, asi přímo nepřekypuje originalitou, napsané to ale je chytlavě. Tůvrci drží tempo celých 11 dílů a každý druhý díl je poměrně velká citová vydíračka. I přes zjevný fantasy prvek jde stále o velmi civilní záležitost sledující pětici teenagerů vyrovnávajících se se smrtí, vlastním sobectvím a zájmy na úkor empatie k blízkým. Hodně silné 4 hvězdy a taky pochvala za pěkný opening. (23.07.2018)

V anime minulost vrhá vždy stíny temnější a proti času odolnější než v našem světě. Snadné je v tomto světě býti psychologem, vždy jedno trauma neštěstí tvoří a jeden cíl a čin duši léčí. Tady se nezná fluoxetin, mirtazapin ani escitalopram. Tož třebas v mládí se vám stane, že vás šest kamarádů potká neštěstí a stanete se hrdiny seriálu "Bylo nás šest". Smrt holčičí parťačky roztrhá přátelská pouta a vrazí do vašich dětských duší - někdo do školy chodit přestane, další po nocích s kýmsi mluví a třetího cosi z domu do dálky pudí. Však svítá naděje na nápravu věcí, když ze záhrobí přichází to odešlé pojivo lidí a žádá splnění dávných slibů, leč neví jakých. "Ach děvče, je tohle ono co jsi chtěla? Neee. A tohle? Ono? Tamto? Pověz, již všichni spolu táhnem za jeden provaz, jak každý divák předem odhad, tak snad přišel čas, abys souhlasivá byla... " Duchařské melodrama po vás šahá rukama motivů, co za pět prstů někde koupilo. Své snahy dojmout dávkuje rýsovacím prknem do čar nostalgických vzpomínek v ploše dnešního prostopestra, jež pojí lidské body křivkami přezřetelných citů. Obtahuje je tuší současného potkávání a společného cíle. Patero nezáživných dvacetiminutovek se se mnou loučí. (30.05.2011)