Café de Flore

Nedávno jsem došel k závěru, že pokud je u některého filmu uvedeno žánrové označení drama + romantický, tak to bývá předzvěstí katastrofy. Nicméně, najdou se i výjimky. Tohle je právě jedna z nich. Hnedle první vstup vypravěčky na mě udělal velký dojem a dával na tušenou, že by se v následujících dvou hodinách trpět nemělo. No posuďte sami, komentář ke chlapci s downovým syndromem ve znění "... a tohle je chlapec, který nemá jediný důvod ke štěstí a ani dost rozumu, aby si toho byl vědom..." jistě zapůsobí na každého. Tím spíše pronesený v libozvučné francouzštině. Právě vypravěččiny úvahy byly tím nejvíce krásným na celém snímku. Dále jsem se trošku obával, že mě příliš neosloví jednotlivé rodinné příběhy. Oslovily! Dokonce oba. Muzika od Sigur Rós nádherně dotváří atmosféru, protože tahle banda ani špatnou hudbu tvořit jaksi neumí. Opravdu citlivý a příjemný snímeček o životě, o rodině a o štěstí. V závěru musím pochválit moc pěkný a emotivní střih i ne úplně triviální pointu a poselství (oproštění se od vlastní sobeckosti a vzdání se nejmilovanější osoby pro její nejlepší dobro - prolínání časových rovin a úžasná metafora s přeříznutím provazů na mě udělala opravdu dojem), kvůli kterému se nakonec přikláním spíše k těm 4 *. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatela mat.ilda. (05.06.2016)

Zlatý minimalizmus! Toľko hudby a násilných strihov v dráme (!) som veru ešte nevidel. Režisér ukájajúci sa na zbesilej forme po celý čas odpútava divákovu pozornosť od dvojpríbehu, ktorý by sa dal zhrnúť jednou vetou, a neustále sa tvári, že ide o niečo nesmierne hlboké, ibaže ten príbeh je natoľko jednoduchý, že ani opakované na seba skladanie (miestami) zdanlivo nesúvislých časových rovín nezmaže dojem, že minimálne polovica deja je vo filme proste navyše. To je na tom paradoxne najlepšie; tá pointa - akokoľvek je samoúčelná, filmu rozhodne pridáva. Horšie je to ale s nudou. Nekonečnou a bolestivou. Režisérov zámer mal na mňa presne opačný účinok. Prečo som sa vlastne na Café de Flore tešil?? Edit: Odstup šesť rokov, Vallée práve boduje so Sharp objects a páči sa mi na nich presne to, čo tu kritizujem. Možno to chce druhú projekciu. (30.01.2013)

Tohle bylo jak z knihy Edgara Cayceho či u nás Marty Foučkové, doporučuji přečíst pro lepší pochopení filmu. Jak tady čtu ty "confused" komenty, tak by ta osvěta byla k užitku, bez těchto "vědomostí" totiž nejde NIKDY toto dílko plně pochopit a smysl tématu rozplést, proto taky zůstane pro mnohé, cituji viz níže( či výše) : "částečně zašifrované". Vanessa má krásnou mezeru mezi zubama, škoda, že jsem v mládí nosil ty rovnátka. ;-) Navíc Sigur Rós to tam nandavali jako Gerendáš... (21.11.2013)

Film, ktorý si ma z úvodu získaval len veľmi pomaly a v závere ma maximálne opantal práve tým, ako bol podaný od začiatku do konca. Originálne spracovanie spojené s maximálnou kreativitou v namixovaní - hudba, dialógy, atmosféra. Café de Flore má svoje fluidum a srdce. Jeho obsah je krehký, má až magické prvky a forma je veľmi efektná a neokúkaná. Je to umelecký film, iný ako ostatné. Krásna myšlienka zaoberajúca sa tým, že pre každého z nás niekde existuje spriaznená duša, ktorá má kľúč k nášmu srdcu. Môžme aj nemusíme s ňou prežiť celý svoj život a od toho závisí aj naše šťastie. (28.10.2012)

Krásne podaný smútok o spriaznenosti duší...film je spočiatku ťažko uchopiť ale ak vydržíte a dáte mu šancu tak vás jeho clivá atmosféra pohltí. Je to zručne natočené na to,že je to pomerne komplikované prelínanie sa dvoch dejových rovín. Hudba, dlhá stopáž a nostalgia ktorá nezlezie z obrazovky ani na chvíľku vám nenápadne stratia aj nejednu slzu ako sa to udeje hlavnému hrdinovi na začiatku filmu. Chlapec a jeho handicap je schválne poukázanie na spriaznenosť duší a je jedno či je to materinská oddanosť alebo splynutie dvoch ľudí v láske. Nikdy sa nič už nedá rozpojiť čo bolo spojené bolesťou a radosťou. (03.01.2013)