poster

Hra (festivalový název)

  • Švédsko

    Play

  • Slovensko

    Hra

    (festivalový název)
  • Velká Británie

    Play

Drama / Thriller / Akční

Švédsko / Dánsko / Francie, 2011, 118 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Hwaelos
    ****

    Brilantní a skvěle natočená studie o síle konformismu. Östlund předkládá divákovi situace, které v nějaké podobě zná i spousta Čechů, jakkoli nejsou spojeny s tématem moderního přistěhovalectví. Režisér se příliš nesnaží ohledávat důvody jednání mladých vyděračů, čímž může vzbuzovat podezření z jednostranného či xenofobního způsobu myšlení. Domnívám se ale, že to není jeho cílem (jakkoli to xenofobního diváka bude v jeho stereotypech utvrzovat), myslím, že smyslem je poukázat na reálný problém spojený s kulturní apropriací a asimilací, ukázat ho tvrdě, nepřikrášleně, beze snahy někoho omlouvat. Skvělá je mimochodem i forma, jakou snímá: zpravidla ve větších celcích, v dlouhých statických záběrech, nejprve prázdných, poté zaplňovaných postavami a zase vyprazdňovaných. Kompozice jsou neobvyklé, ale efektní (a rovněž efektivní), neboť nejsou centralizované - část děje se přesouvá do okrajových oblastí záběru, aby se mohla mizanscéna v popředí teprve zaplnit, část je zase snímaná skrze odrazy ve skle apod.(3.8.2017)

  • amirgal
    *****

    Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme?(13.3.2013)

  • ScarPoul
    ****

    Ruben sa nezdá. Odťažitosť nezúšastneného pozorovateľa, ktorý sleduje celé dianie je dovedená do dokonalosti. Kamera je statická, zachytáva drobné mikropríbehy, ktoré postupne ale isto rozvíjajú veľmi nepríjemnú hru o vládu, kde je citeľný strach, úzkosť a hlavne bezmocnosť. Film podľa vzoru dokumentárnych prvkov nesúdi, len zachytáva. Postavy spĺňajú svoje úlohy v rámci celého príbehu a stávajú sa kritikou nie len imigrantskou ale aj spoločensky hodnotovou. Scény s kolískou v zásade ukazujú nezáujem o pravidlá. Akýsi výsmech varovaniam, ktoré sú opodstatnené. Skrátka typické zatváranie očí pred skutočným problémom. Liberalizmus je mierne naštiepený. Hodnotovosť stratená. Ale Ruben vychádza z toho ako víťaz. Využil nehercov. Viedol ich parádne. Nakopil silné scény a zanechal posolstvo. A život ide aj tak ďalej.(27.2.2019)

  • Malarkey
    *****

    Nemůžu si pomoct, ale v rámci naprosté originality ve filmovém průmyslu jsem se Švédskou kinematografií spokojen. Po naprosto minimalistickém Dag och natt jsem se dostal k dalšímu švédskému skvostu, který opět těží ze statické kamery a dost nekompromisním způsobem nám představuje situaci multikulturalismu ve Švédsku. Co je ale na filmu to jedinečné, tak především fakt, že nás nutí si nedělat k nikomu bližší vztah způsobem jak je natočen. Je dost odtažitý, syrový a těžce psychologický. Vlastně ze začátku nefandíte nikomu, jenom sledujete dění a snažíte se dostat do hlav všech příchozích. Závěrem Vás pak přesvědčí o tom, že spravedlnost v tomto světě neexistuje, což mě uvedlo do silné apatie, až deprese. Švédsko se evidentně propadlo do období, kdy rovnocennost s emigranty je více než na hraně. Jakékoliv viditelné (především ale ty oprávněné) rasistické protesty Švédů proti emigrantům jsou následně trestány. Proč? Že by se jim ty otevřené hranice začali mstít a oni se cizinců začali regulérně bát? Nemůžu si pomoct, ale takový směr nás snadno může zavést až do záhuby. Švédsko, jakožto vzorová země s nejotevřenějšími hranicemi v Evropě by si rychle měla dát do pořádku svá pravidla a emigranti do ní příchozí by je okamžitě měli začít respektovat nebo se tam brzo něco stane.(21.9.2014)

  • JFL
    *****

    Nelítostný film o apatii, strachu a sociálních rolích, které dospěly do stádia, kdy je lidé bez skrupulí mohou snadno využívat pro svůj prospěch. Skvěle zvolená forma jakoby náhodného pozorování událostí dlouho předtím, než se stanou, i potom zpřítomňuje každodennost a s ní i fakt, že teror šikany probíhá za bílého dne všem na očích, ale nikdo mu neučiní přítrž. Částečně proto, že forma šikany je natolik sofistikovaná, že vypadá jako součást dětských her, ale také protože nemůžeme vidět do okolních lidí a nevíme, čím prošlI. Snímek navíc zneklidňuje tím, že ukáže bezradnost i bezmocnost obětí a naprostou beztrestnost i nenapravitelnost útočníků, která je umožněná sešněrovaností společnosti plné programové (tedy nikoli empatické) politické korektnosti. Samotná titulní hra zakládající šikanu bez fyzického kontaktu fascinuje tím, jak důmyslně využívá strachu vycházejícího ze společnosti definované předsudky a hleděním si svého.(9.7.2011)

  • - Po premiéře Hry se na švédské mediální scéně strhla nebývalá bouře. Režisér Ruben Östlund byl oponenty označen za rasistu, který potvrzuje stereotypy o přistěhovalcích, místo aby je vyvracel. Příznivci namítali, že snímek na rasismus a třídní nerovnost naopak upozorňuje a míří na bolavá místa švédského státu, jež zůstávají tabu. (Zdroj: Letní filmová škola)