poster

Hra (festivalový název)

  • Švédsko

    Play

  • Slovensko

    Hra

    (festivalový název)
  • Velká Británie

    Play

Drama / Thriller / Akční

Švédsko / Dánsko / Francie, 2011, 118 min

Režie:

Ruben Östlund

Producenti:

Erik Hemmendorff

Scénografie:

Pia Aleborg

Kostýmy:

Pia Aleborg
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • giblma
    *****

    Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí, vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak, přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k uplynuté stopáži, je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011)(15.7.2011)

  • Malarkey
    *****

    Nemůžu si pomoct, ale v rámci naprosté originality ve filmovém průmyslu jsem se Švédskou kinematografií spokojen. Po naprosto minimalistickém Dag och natt jsem se dostal k dalšímu švédskému skvostu, který opět těží ze statické kamery a dost nekompromisním způsobem nám představuje situaci multikulturalismu ve Švédsku. Co je ale na filmu to jedinečné, tak především fakt, že nás nutí si nedělat k nikomu bližší vztah způsobem jak je natočen. Je dost odtažitý, syrový a těžce psychologický. Vlastně ze začátku nefandíte nikomu, jenom sledujete dění a snažíte se dostat do hlav všech příchozích. Závěrem Vás pak přesvědčí o tom, že spravedlnost v tomto světě neexistuje, což mě uvedlo do silné apatie, až deprese. Švédsko se evidentně propadlo do období, kdy rovnocennost s emigranty je více než na hraně. Jakékoliv viditelné (především ale ty oprávněné) rasistické protesty Švédů proti emigrantům jsou následně trestány. Proč? Že by se jim ty otevřené hranice začali mstít a oni se cizinců začali regulérně bát? Nemůžu si pomoct, ale takový směr nás snadno může zavést až do záhuby. Švédsko, jakožto vzorová země s nejotevřenějšími hranicemi v Evropě by si rychle měla dát do pořádku svá pravidla a emigranti do ní příchozí by je okamžitě měli začít respektovat nebo se tam brzo něco stane.(21.9.2014)

  • BoXBe
    ****

    Asi bych si to více užil v kině. Multikulturalismus ve švédském pojetí tedy není nic jednoduchého asi žádná sranda. Play se nepodobá ničemu, co jsem za poslední roky viděl. Nepočítám-li dokumenty a la Jeden svět. Akorát ve filmovém zpracování. Film pro nejednoduché diskuse. Nelehká podívaná... A o to mocnější zážitek.(27.9.2014)

  • amirgal
    *****

    Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme?(13.3.2013)

  • Jansen
    ****

    Ruben Östlund _ „Tvorba tohoto klinického pozorovatele moderní západní společnosti se pohybuje na pomezí sociálně-psychologického experimentu a audiovizuálního konceptu, který – víc než co jiné – usiluje o destrukci filmu jako média divácké podívané či zábavy.“ (Procházka, Cinepur 77) Jen těžko bych hledal slova, která by lépe vystihla moji „zkušenost“ sledování zatím posledního Östlundova filmu Hra. ___ Šikana západní společnosti _ Pocit, který na diváka při sledování Hry útočí, by se nejlépe dal popsat jako kombinace naprosté apatie a frustrace. Výseky reality, které nám Östlund předkládá, nespojuje narativní motiv, který by šel jednoduše poskládat a vyjádřit. Östlundovou optikou je to spíše jakési bezčasí, které zasáhlo moderní západoevropskou společnost. Dokonce ani není jasné, kdo koho šikanuje. Je v roli agresora parta afrických přistěhovalců, která si zasedla na skupinku tří švédských chlapců, jsou to rodiny chlapců, které nemají čas na komunikaci se svými potomky, nebo je to samotný liberalismus západní společnosti, který vše dovoluje a zároveň brání udržet si vlastní identitu. Nakolik se motiv kolébky, která se opuštěná nalézá ve vlaku a pro kterou se nedaří najít majitele, může na první pohled zdát jako prvoplánový, tvoří gró celého filmu. Z krize identity, kterou v důsledku globalizace a masivního růstu přistěhovalectví, západní Evropa prožívá, je možno vinit liberální politiku, která tento stav ideově umožnila. Jako paradox se tedy může zdát, že s nosnou teorií omezení imigrace přišel zástupce nejtvrdšího jádra liberálního myšlení – Hans-Hermann Hoppe. Jeho teorie je nejlépe aplikovatelná na státy s vysokou sociální uvědomělostí, rozvinutým samosprávním systémem a vysokou životní úrovní jako je například Švédsko. V důsledku výše zmíněného se ve společnosti, nazývané jako stát, vytváří normy a instituce, které nejsou adaptibilní na nově příchozí jedince, kteří nesdílí stejný socio-kulturní základ. Proto dochází k nutným konfliktům, které jsou díky snaze společnosti demonstrovat svoji otevřenost, přetavovány do vlastní frustrace. Přesně takový pocit vzbuzuje Hra. Agresoři jsou zde tak rafinovaní, že je skoro nelze odhalit a systém natolik benevolentní, že i když jsou odhaleni, potrestání v rámci společenským konvencí není možné. Jednoduše řečeno systém, který byl v zemi po dlouhou dobu praktikován, si s tímto chováním neví a ani nemůže vědět rady. ___ Chirurgicky přesný řez _ Östlundův styl je natolik odlišný od toho, co lze vidět napříč dnešním artovým, nebo chcete-li festivalovým, filmovým spektrem, že se oprávněně nabízí otázka, jestli je Hra ještě film nebo spíše audiovizuální koncept. Östlund je někdy srovnávám s Hanekem, ale co do „filmovosti“ jako esence filmu nemůže být jejich přístup vzdálenější. Co se tématu, vzájemného (ne)porozumění si týká, lze určité styčné body spatřovat u Hanekeho filmu Kód neznámý. Oba režiséři se také vyznačují odstupem od svých filmů a vysokými nároky kladenými na diváka. Zatímco Haneke si ale se svým divákem hraje a nabízí mu široké spektrum, většinou sebereflexivních pocitů, Östlund svého diváka mučí bezvýchodností situace a zvrat nebo zrychlení děje je v jeho podání pouze abstraktní entita. Jednotlivé záběry jsou přetažené a ještě dlouho po odeznění akce musíme sledovat prostor, který si vybrala filmová kamera. Östlund používá 4k RED kamery, které mu umožňují natáčet záběry s tak vysokým rozlišením, aby s nimi poté mohl volně pracovat ve střižně. To mu umožňuje nahlížet na zobrazované s přesností vědce, který pod mikroskopem zkoumá strukturu buňky. Fabulace je vyloučená. Situace zobrazené ve filmu se zároveň zakládají na realitě a režisérových osobních zkušenostech. Únik do alibistické pozice diváka „je to jenom film“ tak není možný. Sledování Hry je velmi nepříjemný, a přesto určitým způsobem fascinující zážitek.(16.11.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace