Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrají:
Anas Abdirahman, Sebastian Blyckert, Yannick Diakite, Sebastian Hegmar, Abdiaziz Hilowle, Nana Manu, John Ortiz, Kevin Vaz, Johan Jonason (více)Obsahy(1)
Před několika lety okrádala v Göteborgu parta výrostků své vrstevníky – nepoužívala však ani násilí, ani natrénovanou zručnost, ale psychologický trik. Tato událost inspirovala režiséra Rubena Östlunda k psychologickému dramatu o tom, že motivace dětských zlodějů v tomto případě dost možná nespočívaly v nabývání majetku, ale v požitku z nadvlády a bezohledné manipulace. Vždyť jakákoli lidská interakce je do jisté míry hra. Propracovanému snímku se po celou dobu daří udržet divákův zájem, a zároveň i budovat hmatatelné napětí. Dětské hrdiny i jejich okolí ukazuje ve vší nejednoznačnosti, kterou ještě posilují různé situace, do nichž se dostávají. Vedle mimořádně vyvinuté schopnosti proniknout do chování postav disponuje snímek i silnou režijní vizí. Ta pracuje s jednoduchým snímáním situací, jež tak dostávají mimořádně autentický nádech, ale i se subtilním humorem a s přesným inscenováním, ne nepodobným stylu Roye Anderssona. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Sociální drama o dětských migrantech. Autentická kamera i zvláštní atmosféra, bohužel jsem čekal, že film bude vyhrocenější a drsnější, což se opět nestalo. Ostlund je však režisér se svým vlastním rukopisem, jehož kvality uznávám, ale do vkusu se mi tímhle fimem vyloženě netrefil. Příběh****, Akce>Ne, Humor>Ne, Násilí*, Zábavnost***, Hudba***, Vizuál**, Atmosféra**, Napětí***.6/10. ()
Divácké nepochopení by se dalo v sále krájet, přitom Östlund natočil jednu z nejpřesnějších studií švédské společnosti a jejího zápolení s multikulturalismem. Zároveň je jeho sociologie ve filmu analýzou základních principů společenské interakce, poskládanou z pečlivě prokomponovaných a promyšlených záběrů (dost možná tak promyšlených, že si to někteří zaměňují s nahodilostí). Pozoruhodný, byť odcela chladný a odtažitý snímek. ()
Nemůžu si pomoct, ale v rámci naprosté originality ve filmovém průmyslu jsem se Švédskou kinematografií spokojen. Po naprosto minimalistickém Dag och natt jsem se dostal k dalšímu švédskému skvostu, který opět těží ze statické kamery a dost nekompromisním způsobem nám představuje situaci multikulturalismu ve Švédsku. Co je ale na filmu to jedinečné, tak především fakt, že nás nutí si nedělat k nikomu bližší vztah způsobem jak je natočen. Je dost odtažitý, syrový a těžce psychologický. Vlastně ze začátku nefandíte nikomu, jenom sledujete dění a snažíte se dostat do hlav všech příchozích. Závěrem Vás pak přesvědčí o tom, že spravedlnost v tomto světě neexistuje, což mě uvedlo do silné apatie, až deprese. Švédsko se evidentně propadlo do období, kdy rovnocennost s emigranty je více než na hraně. Jakékoliv viditelné (především ale ty oprávněné) rasistické protesty Švédů proti emigrantům jsou následně trestány. Proč? Že by se jim ty otevřené hranice začali mstít a oni se cizinců začali regulérně bát? Nemůžu si pomoct, ale takový směr nás snadno může zavést až do záhuby. Švédsko, jakožto vzorová země s nejotevřenějšími hranicemi v Evropě by si rychle měla dát do pořádku svá pravidla a emigranti do ní příchozí by je okamžitě měli začít respektovat nebo se tam brzo něco stane. ()
Nelítostný film o apatii, strachu a sociálních rolích, které dospěly do stádia, kdy je lidé bez skrupulí mohou snadno využívat pro svůj prospěch. Skvěle zvolená forma jakoby náhodného pozorování událostí dlouho předtím, než se stanou, i potom zpřítomňuje každodennost a s ní i fakt, že teror šikany probíhá za bílého dne všem na očích, ale nikdo mu neučiní přítrž. Částečně proto, že forma šikany je natolik sofistikovaná, že vypadá jako součást dětských her, ale také protože nemůžeme vidět do okolních lidí a nevíme, čím prošlI. Snímek navíc zneklidňuje tím, že ukáže bezradnost i bezmocnost obětí a naprostou beztrestnost i nenapravitelnost útočníků, která je umožněná sešněrovaností společnosti plné programové (tedy nikoli empatické) politické korektnosti. Samotná titulní hra zakládající šikanu bez fyzického kontaktu fascinuje tím, jak důmyslně využívá strachu vycházejícího ze společnosti definované předsudky a hleděním si svého. ()
„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Jsi rozrušený, ale nemyslím si, že policie přijede, když řekneme, že někdo honí pár kluků, protože se vlastně nic nestalo.“ Po Vyšší moci a Čtverci mé třetí filmové setkání s Östlundem. Režisér sice znovu sonduje stav západní společnosti, ale líbí se mi, že se zaměřil zas na něco jiného. Dětská šikana na jedné straně, na druhé zas apatie a neschopnost dospělých účinně řešit problémy. Tvůrci mistrně pracují s emocemi publika. Cítil jsem obrovský vztek nejen vůči trýznitelům, ale postupně i odevzdanosti obětí a nečinnosti dospělých. Díky výborným dětským hercům se daří navozovat poměrně velká autenticita. A to i kvůli (nebo navzdory?) silně „nedivácké“ a často statické kameře, která moc neřeší, co zajímá publikum, prostě se dívá nějakým směrem, dokud ji nezúčastněný majitel nenatočí či nepřesune jinam. A pokud diváky na 2 tábory nerozdělí kamera, postará se o to nejspíš téma migrantů (závěrečný střet dospělých vše dovrší). I díky (znovu) slabšímu konci to budou i do třetice „jen“ silné 4*. ()
Galerie (15)
Photo © Plattform Produktion

Zajímavosti (2)
- Po premiéře Hry se na švédské mediální scéně strhla nebývalá bouře. Režisér Ruben Östlund byl oponenty označen za rasistu, který potvrzuje stereotypy o přistěhovalcích, místo aby je vyvracel. Příznivci namítali, že snímek na rasismus a třídní nerovnost naopak upozorňuje a míří na bolavá místa švédského státu, jež zůstávají tabu. (Zdroj Letní filmová škola)
- Film se natáčel ve švédském Göteborgu a v kraji Västra Götalands län. (Zlatohlávek)
Reklama