Režie:
Urszula AntoniakKamera:
Jasper WolfHudba:
Ethan RoseHrají:
Bien de Moor, Lars Eidinger, Annemarie Prins, Hans Kesting, Renée Fokker, Sophie van Winden, Sabine SoetantoObsahy(1)
Zdravotní sestra Marian, asketická čtyřicátnice introvertního založení, se s oddaností věnuje své práci, jež jí umožňuje být mnohdy poslední osobou, kterou těžce nemocní a umírající mohou spatřit. Občas na sebe dokonce vezme roli spasitelky a ukrátí pacientovi utrpení. Tyto okamžiky, kdy může být doslova na dotek smrti, představují pro Marian neodolatelná setkání s absolutní intimitou. Mimo „bezpečí“ nemocnice žije Marian spíše uzavřený, samotářský život a své city násilně potlačuje. Ovšem pouze do okamžiku, kdy během náhodně sdíleného voyeurského aktu pocítí silnou přitažlivost k neznámému muži. Netrpělivě očekávaný druhý snímek mladé režisérky, který se na nedávném festivalu v Cannes dočkal extrémních reakcí, nabízí radikální filmový esej na téma samoty a zároveň vizuálně vytříbený, v ocelově modrých kompozicích „vykreslený“ portrét emocionálně narušené ženy (vynikající Bien de Moorová), která se v klíčovém momentu svého dosavadního života podvolí nebezpečné touze. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (26)
Anorektický intelektuálně filmový potrat. Tak jako Sade ani zde autor/ka nenabízí skutečný děj ale pouze parodický mod extrémních poloh - sebepoškozování, znásilnění, umírání, mrdka na stehně jako třešnička na dortíku. Film hodně ukazuje a nic neříká, není o čem přemýšlet. Pětkaři se tady udělali sami ze sebe ale nemám jim to za zlé, taky se mi to občas stává, jen ne u filmů tohohle typu (díky bohu). ()
Na projekci režisérka řekla, že je to film o ztrátě kontroly, a že nechápe, co na tom lidem přijde šokující. Šokující to skutečně není, spíš to působí trochu samoúčelně, a vyvolává to otázky, zda by "ztráta kontroly" nešla vyjádřit i jinak. Když Trier zabírá erekci a vagíny, můžeme do nekonečná diskutovat o oprávněnosti jeho konání. Ale jeho filmy poskytnou dostatek podkladů pro nekonečné analýzy a výklady. Pohrává si s divákem. Vše je součástí promyšlené hry. V Code blue, jako by se všechno osekalo na dřeň, těch pár silných témat plave v obrazovém vakuu, kde se celkem nic moc neděje. Je to nuda. ()
V amerických filmoch často zastáva nemocničný pracovník zvláštne postavenie symbolu toho najčistejšieho hrdinstva - záchrany životov - ktorý je buďto využívaný k veľkým príbehom, alebo naopak zneužívaný k intímnemu vykresleniu rozpadu ľudskej osobnosti, neschopnosti pomáhať, prípadne ako útočisko pre uzavretého psychopata - to všetko v rámci zobrazenia tienistej stránky tohoto povolania. Urszula Antoniak si volí temnú stránku a chladne, minimalisticky až analyticky pristupuje k ústrednej protagonistke Marian, ktorá na nočných zmenách obchádza chodby a zákutia nemocnice, pričom nezriedka dáva pacientom posledné zbohom na ich ceste na druhý svet. Jej vnútorný chlad a uzavretie sa odzrkadľuje v nevľúdnom prostredí nemocnice i v samotnom využití stopáže filmu - prvých a posledných 6 minút neprehovorí hrdinka ani jedno slovo. Celý jej vnútorný vývoj je vlastne reflexívnou metaforou medziľudských vzťahov, vytrhnutia v obkolesení smrti, zvrhlosti a vyvrcholenia, v ktorom koliduje Marianina predstava s realitou. Pomalá a ťaživá skoro-artová atmosféra prispieva k dusivosti filmu. Bohužiaľ, je toho na malom priestore príliš veľa a často nevyužitého, zároveň sa nesúdržný dej ťažšie uchopuje ako celok a preto mu nie je jednoduché porozumieť. Zrejme by si to želalo vidieť viac krát, ale na to nemám odvahu. Zároveň som však toho názoru, že u tak "obyčajného" filmu by sa malo porozumenie dostaviť už po prvom raze, a preto si nie som istý jeho prínosom. 60% ()
Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. ()
Film trpí tím, že autorka nedokáže adekvátně vyjádřit svou vizi. Režisérkou zamýšlený dramatický oblouk směřující od absolutní kontroly a sebejistoty k dobrovolné ztrátě moci coby způsobu pokání, který má být motivovaný tím, že hrdinka začne pochybovat o správnosti svého konání coby vykupitelky smrtelně nemocných, není ve filmu zrovna prohlédnutelný, neboť diváci do postavy nevidí, a dokonce dostávají od vyprávění zavádějící podněty jako jsou hrdinčiny představy o jejím společenském životě, které vůbec nekorespondují s tím, jak se chová. Bez režisérčina výkladu zůstává před divákem jen pytel podnětných, ale nesouvztažných motivů. Zcela stranou vyprávění paradoxně zůstal prvotní impulz k filmu, jímž je tabu smrti v soudobé západní společnosti. ()
Reklama