Code Blue
Režie:
Urszula AntoniakKamera:
Jasper WolfHudba:
Ethan RoseHrají:
Bien de Moor, Lars Eidinger, Annemarie Prins, Hans Kesting, Renée Fokker, Sophie van Winden, Sabine SoetantoObsahy(1)
Zdravotní sestra Marian, asketická čtyřicátnice introvertního založení, se s oddaností věnuje své práci, jež jí umožňuje být mnohdy poslední osobou, kterou těžce nemocní a umírající mohou spatřit. Občas na sebe dokonce vezme roli spasitelky a ukrátí pacientovi utrpení. Tyto okamžiky, kdy může být doslova na dotek smrti, představují pro Marian neodolatelná setkání s absolutní intimitou. Mimo „bezpečí“ nemocnice žije Marian spíše uzavřený, samotářský život a své city násilně potlačuje. Ovšem pouze do okamžiku, kdy během náhodně sdíleného voyeurského aktu pocítí silnou přitažlivost k neznámému muži. Netrpělivě očekávaný druhý snímek mladé režisérky, který se na nedávném festivalu v Cannes dočkal extrémních reakcí, nabízí radikální filmový esej na téma samoty a zároveň vizuálně vytříbený, v ocelově modrých kompozicích „vykreslený“ portrét emocionálně narušené ženy (vynikající Bien de Moorová), která se v klíčovém momentu svého dosavadního života podvolí nebezpečné touze. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (26)
Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. ()
Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. ()
Na projekci režisérka řekla, že je to film o ztrátě kontroly, a že nechápe, co na tom lidem přijde šokující. Šokující to skutečně není, spíš to působí trochu samoúčelně, a vyvolává to otázky, zda by "ztráta kontroly" nešla vyjádřit i jinak. Když Trier zabírá erekci a vagíny, můžeme do nekonečná diskutovat o oprávněnosti jeho konání. Ale jeho filmy poskytnou dostatek podkladů pro nekonečné analýzy a výklady. Pohrává si s divákem. Vše je součástí promyšlené hry. V Code blue, jako by se všechno osekalo na dřeň, těch pár silných témat plave v obrazovém vakuu, kde se celkem nic moc neděje. Je to nuda. ()
Anorektický intelektuálně filmový potrat. Tak jako Sade ani zde autor/ka nenabízí skutečný děj ale pouze parodický mod extrémních poloh - sebepoškozování, znásilnění, umírání, mrdka na stehně jako třešnička na dortíku. Film hodně ukazuje a nic neříká, není o čem přemýšlet. Pětkaři se tady udělali sami ze sebe ale nemám jim to za zlé, taky se mi to občas stává, jen ne u filmů tohohle typu (díky bohu). ()
Film trpí tím, že autorka nedokáže adekvátně vyjádřit svou vizi. Režisérkou zamýšlený dramatický oblouk směřující od absolutní kontroly a sebejistoty k dobrovolné ztrátě moci coby způsobu pokání, který má být motivovaný tím, že hrdinka začne pochybovat o správnosti svého konání coby vykupitelky smrtelně nemocných, není ve filmu zrovna prohlédnutelný, neboť diváci do postavy nevidí, a dokonce dostávají od vyprávění zavádějící podněty jako jsou hrdinčiny představy o jejím společenském životě, které vůbec nekorespondují s tím, jak se chová. Bez režisérčina výkladu zůstává před divákem jen pytel podnětných, ale nesouvztažných motivů. Zcela stranou vyprávění paradoxně zůstal prvotní impulz k filmu, jímž je tabu smrti v soudobé západní společnosti. ()
Reklama