Code Blue
Režie:
Urszula AntoniakKamera:
Jasper WolfHudba:
Ethan RoseHrají:
Bien de Moor, Lars Eidinger, Annemarie Prins, Hans Kesting, Renée Fokker, Sophie van Winden, Sabine SoetantoObsahy(1)
Zdravotní sestra Marian, asketická čtyřicátnice introvertního založení, se s oddaností věnuje své práci, jež jí umožňuje být mnohdy poslední osobou, kterou těžce nemocní a umírající mohou spatřit. Občas na sebe dokonce vezme roli spasitelky a ukrátí pacientovi utrpení. Tyto okamžiky, kdy může být doslova na dotek smrti, představují pro Marian neodolatelná setkání s absolutní intimitou. Mimo „bezpečí“ nemocnice žije Marian spíše uzavřený, samotářský život a své city násilně potlačuje. Ovšem pouze do okamžiku, kdy během náhodně sdíleného voyeurského aktu pocítí silnou přitažlivost k neznámému muži. Netrpělivě očekávaný druhý snímek mladé režisérky, který se na nedávném festivalu v Cannes dočkal extrémních reakcí, nabízí radikální filmový esej na téma samoty a zároveň vizuálně vytříbený, v ocelově modrých kompozicích „vykreslený“ portrét emocionálně narušené ženy (vynikající Bien de Moorová), která se v klíčovém momentu svého dosavadního života podvolí nebezpečné touze. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (26)
Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. ()
Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) ()
Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. ()
Anorektický intelektuálně filmový potrat. Tak jako Sade ani zde autor/ka nenabízí skutečný děj ale pouze parodický mod extrémních poloh - sebepoškozování, znásilnění, umírání, mrdka na stehně jako třešnička na dortíku. Film hodně ukazuje a nic neříká, není o čem přemýšlet. Pětkaři se tady udělali sami ze sebe ale nemám jim to za zlé, taky se mi to občas stává, jen ne u filmů tohohle typu (díky bohu). ()
Film trpí tím, že autorka nedokáže adekvátně vyjádřit svou vizi. Režisérkou zamýšlený dramatický oblouk směřující od absolutní kontroly a sebejistoty k dobrovolné ztrátě moci coby způsobu pokání, který má být motivovaný tím, že hrdinka začne pochybovat o správnosti svého konání coby vykupitelky smrtelně nemocných, není ve filmu zrovna prohlédnutelný, neboť diváci do postavy nevidí, a dokonce dostávají od vyprávění zavádějící podněty jako jsou hrdinčiny představy o jejím společenském životě, které vůbec nekorespondují s tím, jak se chová. Bez režisérčina výkladu zůstává před divákem jen pytel podnětných, ale nesouvztažných motivů. Zcela stranou vyprávění paradoxně zůstal prvotní impulz k filmu, jímž je tabu smrti v soudobé západní společnosti. ()
Reklama