Dech

Poněkud mdlé nemocniční depresárium na oblíbené téma "Jak se naučit žít s tím, že umírám", mě kromě emotivního nástupu zanechalo nezúčastněnou právě tak, jak bylo podáno - formou odtažitého konstatování, že někteří musí přežívat, aby mohli žít a přitom čelit dilematu, zda smrti nechat volný průběh nebo čekat na nejistý úspěch transplantace k životu s daným, a hlavně omezujícím limitem - přitom obojí zní jako látka pro zpracování lákavě a i když mám pochopení pro snahu neuvíznout v melodramatických hlubinách, za plnění úkolů z předsmrtných seznamů či praktických cvičení v milosrdných lžích, toto suché zhodnocení stavu, proložené vágním románkem a nějakým tím ilegálním výstřelkem, jako vytrženém z docela jiného charakteru, svědčí o vypočítavé opatrnosti bez vyhrazeného místa pro vcítění, a tak trochu pozapomnělo na fakt, že i mělčiny dokážou být zrádné... a tady se narazilo. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.04.2015)

Smrtelná nemoc je oblíbeným filmovým tématem, ale ne moc často je podávána s humorem. Na samotné cystické fibróze nic vtipného není, ale autoři při líčení osudů svých několika touto nemocí postižených hrdinů zvolili sympatický nadhled. Sice jsem tak úplně nechápal frenetický potlesk v sále, ale film už má ceny diváků ze čtyř jiných filmových festivalů, takže na mnohé to zřejmě zabírá víc... (08.07.2011)

Rozhodně jeden z těch lepších filmů o umírání, nebo chcete-li o vážnch chorobách, abych nebyl na úvod zase až tak morbidní. Vše je taková přirozené, k čemuž možná přispělo zpracování z "netradiční " filmové země a pro mě hlavně úplně neznámí a neokoukaní herci. Hlavně za ně a za velmi povedený (ne)konec dám dnes horší čtyřku. (05.09.2014)

Hans Van Nuffel naznal, že Dech je možná tak oblíbený z jednoduchého důvodu: je dojemný. "Kapesníky s sebou" je heslo téměř každého snímku o postavě trpící nevyléčitelnou chorobou, ale ne každý z těchto snímků ve vás zanechá hlubší pocity. Kromě dojemnosti je totiž třeba i něčeho víc. Je potřeba nadhledu, výborných hereckých výkonů (a především uvěřitelných, propracovaných charakterů), je potřeba bořit klišé a ukázat souboj na život a na smrt bez obalu. Dech je příběhem teenagera, který musí předčasně pochopit, jak může být život krutý. Je příběhem o rozhodnutí nežít i za cenu toho, že ztratíte to nejcennější, co máte: život. Tom není nepříjemný fracek, ani zoufalec, snaží se bojovat svým vlastním způsobem: poddáním se svému hořkému osudu. Navzdory svému věku máte neustále dojem, že to má v hlavě srovnané. Ví, co přijde, co ho čeká, jen o tom nemluví. Je to vlastně příkladný existencialista, který si sám rozhodne o svém osudu. Nečeká na svolení, svůj život nikomu nepůjčuje - před očima se nám pak odehrává doslova sobecký souboj. Má člověk právo druhému vyčítat, že nechce žít? Má člověk právo zachovat se sobecky a dobrovolně odejít z tohoto světa, a to proti přání těch, co ho milují? Na světě je hodně druhů sobeckosti, ale vystihnutí právě téhle je jeden z nejtěžších filmových úkolů. A úplně nejtěžší je zůstat doslova subjektivně objektivní - což se Hansi Van Nuffelovi povedlo především otevřeným koncem. Žádný happyend, žádná sad story. Jen realita. (ještě jedna věc je zajímavá - Hans Van Nuffel původně zamýšlel postavu Toma a Lucase jako jednoho jediného člověka, k jejich "rozdvojení" došlo až později, Lucas je tak "starším" Tomem, jeho starším já) (05.07.2011)

Neviem prečo je film otitulkovaný aj ako "komédia" . S cyklickou fibrózou nie sú žarty a ako s ňou žiť a bojovať (márny boj) ukazuje tento film. Vo filme ma zaujal aj nezvyčajne humánny a sociálny systém p v nemocničnom prostredí, o tomto môžu niektoré (aj naše) krajiny len a len snívať. Výborný herci výborná hudba. Ani neviem, prečo som tomu filmu ešte nedal 5 bodov. :( (23.05.2015)