Holy Motors

Chtěl bych upozornit všechny ty intelektuály, co tohle šacují na pět hvězd, že tohle není surrealistický film! Surrealismus vychází ze snu, dějí se v něm snové věci, postavy přecházejí bez problémů z lokace do lokace, které jsou si v protikladu, hodiny tečou ze stolu a v pozadí se tyčí pískové věže bílých obřích červů... Tohle je artistní patlanina, kde autor chtěl sice něco říci k současnému stavu světa, avšak bez toho, aniž by měl jasno sám v sobě. Z toho pak vznikají podobně zmatené filmy s neujasněnou koncepcí. I ten Buňuel dokázal své surrealistické vize zhmotnit tak, že mají ucelenou koncepci a myšlenku, nepotřeboval k tomu zmatečné a nahodile se střídající scény. Nebo Bunker Palace Hôtel - ten je surrealistický, ale také má jasnou koncepci. Skutečně obdivuji ty blázny, kteří si hrají na něco vyššího a nadlidského, a hledají v každém prdu nějaký symbol a odkaz. Mimochodem, na FAMU nás učili, že nejtěžší je vždy natočit lineárně vyprávěný film. Protože natočit nudu a artově ji rozházet střihem na střídačku, to umí každý blbec. A jinak ano - svět jsou kulisy, my jsme herci, myšlenka dovedená sci-fi motivem ad absurdum, kdy jevištěm je celá Paříž a možná celý svět, a kamery jsou tak malé, že je není vidět. Hrajeme i my nějakou roli? Jsme také herci, nebo sami sebou? Kdo nás režíruje a kde jsou kamery? Normální paranoia. Celé je to falešné jak sliby před volbami. A proto z filmu nemám žádné emoce. (10.01.2013)

Pokud lze vůbec vážně vytáhnout dnes na světlo pojem cinefilie a nemá to být pouhý předmět nostalgie a heslo z učebnic, pak se to daří právě Caraxovi v Holy Motors. Je poměrně pozoruhodné, komu se ten film nelíbí: ze zvláštního důvodu většině českých kritiků starších čtyřiceti let. Zbytek jsou prostě nedotatečně vnímaví lidé. Podle mého totiž někdo, kdo použije slovo pseudointelektuální, nemůže mít skutečně rád film. Carax natočil naprostý unikát, film, který se cele odehrává v mantinelech vytyčených samotnou filmovou fikcí. Film, který neodkazuje vůbec k ničemu jinému než ke kinematografii samotné a přitom není vystavěn na citacích a aluzích. Film, který je zároveň orgií pro analytiky i vyznáním všemu, co dělá film filmem, tedy emocím, akci, násilí i smyslnosti. Velkolepá dekonstrukce jednoho už pěkně starého média. (22.11.2012)

Asi něco podobného zamýšlel Richard Kelly se Southland Tales a další ambiciózní tvůrci, snažící se vypořádat s otázkami světa, vesmíru, člověka a kinematografie. Příběh muže, který nežije svůj život, ale hromadu jiných, aby ti „ostatní“ měli pocit, že se děje něco „skutečného“. Caraxovo pitoreskně dojímavé zamyšlení se nad divadlem světa, v němž jsou jeho obyvatelé diváky a herci, ale nikdy opravdovými lidmi. Oceňuji, že se Carax rozhodl pro svěží a nedefinovatelné pojetí a zvolené téma zároveň poskytuje možnost bravurně střídat žánry (muzikál, polské sociální drama, animovaný film pro dospělé, groteskně-hororové pokračování Caraxova segmentu z Tokio!) a v neposlední řadě ukazuje Denise Lavanta coby herce nikoliv mnoha tváří, ale všech! 47.MFFKV (09.07.2012)

Otravný Artík. První čtvrtce bych dal co do zážitku 40 procent, druhé 30 procent, třetí 20 procent a čtvrté taky 20 procent. Ministerstvu vnitra by z toho vyšel nadfilm, ale ... Mám rád otevřený texty, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle je roztlemený jak dveře do chlíva. Meh (26.11.2012)

Ztráta vlastní identity pod tíhou hereckého řemesla, kterého se v chameleonském stylu zhostil Denis Lavant. Snaha osvojit si další a další role, experimentovat s okolím, zasáhnout do života cizích lidí. Vizuální hříčka při které je skládána poklona Paříži - města mnoha tváří. Tento odosobněný bizár má velkou sílu ve své první polovině, v té druhé pro mě však plyne do ztracena. FFKV (05.07.2012)