Zlá krev

Jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Zvířecí rysy Alexovy tváře perfektně ladily s jeho žlutou koženou bundou (takovou chci taky!), upnutým bílým či černým trikem a rozčepýřenými vlasy. Jeho divoký vzhled byl naopak v kontrastu s jeho zálibou v knihách, poetickou duší a zejména se dvěma svého času nejhezčími francouzskými herečkami – Binoche a Delpy. Juliette Binoche se vyznačovala jemnou, tajemnou krásou, oděna v ostře červenou či modrou barvu půlku filmu záhadně vyhlížela nekonečno a přitom vedla s Alexem řeči, které sice nebyly plytké, ale prokazovaly její nedospělost a velkou závislost na Piccolim. No a Delpy coby Lise, tu si nechávám nakonec. Ona je nádherná, ty smutné, trochu ospalé nepřítomné oči, ty plné smyslné pootevřené rty (kam se na ni hrabe Jolie s tou svojí nechutnou pneumatikou), husté dlouhé vlasy, zkrátka takový andílek, je to můj platonický idol… Platonický, protože ona bohužel nechce. Na druhou stranu jsem na tom líp než ti, kdo mají za idol někoho jiného, protože já aspoň viděl, jak se ten můj tváří při navlékání kondomu a to není málo. Alexovi se divím, já bych jí rozhodně dal přednost, i když uznávám, že její závislost na něm byla poněkud protivná. Nejlepšími scénami jsou jízda Alexe a Lise na motocyklu, šílený Alexův útěk před písní Modern life kombinovaný s tanečky okolo ohrady, kde se v pruzích střídaly pouze dvě barvy – šedivá a červená a pak samozřejmě úplný závěr. Je to hloupé přiznat, ale pár slziček jsem uronil. (05.09.2012)

Ono je celkom zrejmé, že chce  Carax odkazovať na raného Godarda, predovšetkým na U konce s dechem, Made in USA a Partu pro sebe. Darí sa mu to viacmenej úspešne (Godard nikdy nebol nenapodobniteľný, ani najlepší, bol iba prvý). Ten film dokáže byť neskutočne cool v jednotlivostiach, a rovnako ako Godard sa podráža vlastnou neochotou byť vážny. Za pekné ženy a kultové scény dávam 4*, rovnako ako u Godarda, a rovnako som sa nudil. A rovnako mi tie  zostanú v pamäti. (14.09.2021)

úplne geniálne herecké výkony a pôvabné poetikou nabité scény sú najsilnejšími prvkami cez detaily rozprávaného príbehu jedného z trojice neobarokových francúzov, ktorí svojim postmoderným pohľadom na svet začali novú cestu filmárčiny. až primitívne jednoduchá mainstreamová zápletka thrillerového charakteru je servírovaná netradične, cez odkazy a citácie, cez reminiscencie a mozaiku paradoxov a geniálne napísaných scénok (18.09.2006)

I když to vizuálně hodně imituje Godarda, neměl jsem u JLG nikdy takový pocit zahleděnosti do sebe sama, samoúčelné filmové hříčky, která jen zkoumá možnosti filmového stylu tak moc, že jednotlivé záběry jsou sice skvělé, ale celek je otravný až iritující. Všechny ty kejkle a vyprázdněná zasněnost mě začaly v polovině nudit. V první řadě proto, že film působí vyumělkovaně, uměle a nepřirozeně. Ta důrazná stylizace tu není proto, že by nějak prohlubovala děj a zážitek, ale protože tu být může. Pro mě definice samoúčelnosti. Jako dvacetiminutová práce studenta FAMU na téma "jak mě ovlivnil JLG" by to bylo skvělé, jako film naprosto k ničemu. Někdo si do těchhle vyprázdněných filmů dokáže promítat z hlavy celé filosofické soustavy, pro ty pak asi Zlá krev asi bude mít smysl. Pro mě to ale není. (08.02.2013)

Absolutně jsem nepochopil vo co jde. Jestli je to o lásce, tak fajn, ale tu já si představuju úplně, ale úplně jinak a estli o něčem jiným tak jsem to nepochopil dablovaně. Situaci neusnadňoval ani promítač ve Světozoru, když půlku filmu promítal na strop a 20% na šířku šlo občas za oponou. Možná to tak mělo bejt u těhle intelektuálních sebeonanií člověk nikdy neví. No, čet jsem si zdejší komentáře, abych třeba pochopil co mně uniklo, ale zvuk, obraz, styl neobaroko, David Bowie, krásný ženský, zjevně mně neuniklo nic, ale já chodím do kina na strhující příběhy a ne na písničky z radia. Alespoň že ten konec měl koule. (25.11.2012)