Tři barvy: Červená

Evidentně půjdu proti proudu, protože z celé trojbarevné trilogie se mi nejvíc líbila Bílá. Pak by byla Červená a na posledním místě Modrá (byť je to moje nejoblíbenější barva). Skvěle jsou ale všechny tři. Každopádně se mi zde vyplatilo, že jsem tu trilogii sledoval přesně tak, jak jde za sebou. On to žádný velký průser není, vidět to na přeskáčku, ale takhle na mě víc zapůsobil konec, který vlastně celou tu trilogii spojil dohromady a kvůli kterému nakonec Červené přidám tu slabou pátou hvězdičku. Opět je celý ten film naprosto perfektně natočený a zahraný, což je pro Kieslowského naprosto typické. Příběh to má taky zajímavý, má naprosto perfektně vykreslené charaktery a to včetně jejich psychiky, takže perfektní je to i po téhle stránce. Akorát mě to bohužel neoslovilo tolik, jak mělo a právě proto mi tenhle díl připadá o něco málo slabší, než Bílá, protože ta se mi líbila prostě víc. I tak je to ale skvělé a je to ukázka naprosto perfektní filmařské práce. Slabých 5* (17.03.2020)

To nejlepší na konec. Příběh penzionovaného soudce a mladé modelky je přímo proklatě strhující. To, co všechny části trojbarevné trilogie spojuje, jsou náhodná setkání a náhody vůbec. V Červené jich je dokonce tolik, že by vydaly na tři další filmy. Zatímco Valentině (Irene Jacob) se náhody jen ději, soudce (skvělý Jean-Louis Trintignant) je, dá se říct, přímo vytváří. Odposlouchává telefony svých sousedů, do jejich příhod si promítá vlastní minulost, přemýšlí o budoucnosti, a když k němu náhoda (?) zavane právě Valentinu, zamotá do sebe Kieślowski nitky všech příběhů tak umně a s takovým citem, že nevznikne nepřehledné a chaotické klubko, ale pevný provaz, po němž pak spolu se soudcem a modelkou dojdeme až na samotný závěr, kde nás čeká náhoda sice úplně poslední, ale zato největší ze všech. Klobouk dolů, protože od tohohle (troj)počinu jsem čekal leccos, ale tak zajímavé, silné, zábavné, poučné a přemýšlivé filmy tedy určitě ne.__P.S. „Mluvíme-li o osudu, pak bych poznamenal, že náhodu, zejména tu šťastnou, je třeba si zasloužit.“ Krzysztof Kieślowski (20.11.2011)

Poslední film, který Kieślowski natočil, je ukázkou toho, jak moc dobrým filmařem ve skutečnosti byl, ale také toho, že si byl vědom toho, že svými snímky vytváří něco většího, propojeného. V tom je krása jeho díla, kterou je možné jen obdivovat. A přitom se dokázal nad člověkem zamýšlet jako nikdo jiný - přístupně a komplexně. (08.03.2016)

Pred cca 17 rokmi som vychádzal z kina očarený. Bezhraničné nadšenie utlmila návšteva kina po ďalších cca troch rokoch. Tento pocit intenzívnej, ale nie úplne dokonalej radosti zotrval i po treťom pozretí, tentoraz televíznom a navyše sprasenom dabingom. Taká príjemná psychologicko-vzťahová rozprávka. (26.11.2012)

Excelentný film o súcite, páčil sa mi z celej trilógie najviac. Ide o majstrovsky rozohranú partičku psychológie vyjadrenú pomocou bezchybnej filmovej symboliky. Symboliky, kde je veľký rozdiel v tom, čo si myslíme alebo hráme a skutočnou realitou. To všetko v neuveriteľne podnetných dialógoch medzi penzionovaným sudcom a mladou modelkou. Film začína a končí rovnako, a v tom je aj zhrnutie podstaty celého filmu. Na začiatku pri fotení na plagát, modelka hrá emócie smútku, a na konci podobná fotka, ale už ide o skutočnosť. Obrovský emočný rozdiel. Kruh sa uzavrel. Dôstojná, zlatá bodka za celoživotnou prácou pána Kieslowského. (15.04.2014)