Rodinný život

Zanussi a jeho další velké morální dilema. Hrdina pochází z rodiny vyvrhelů a stydí se za to. Sestra je trhlá excentrička, otec těžký alkoholik, matku má bůhvíkde a o rodinu se stará zahořklá tetka. Stará barabizna je plná skříní a v každé z nich je nějaký ten kostlivec. Rodina ho potřebuje... Po těžkopádné prvotině Struktura krystalu je tohle svěží a vyzrálé dílo, kterému dominuje především skvělý herecký výkon Maji Komorowské, se kterou Zanussi od té doby hodně často spolupracoval. (04.02.2011)

Rodina je jako ženská. Nejde to s ní, nejde to bez ní. Člověk si ji nevybírá. Psycholog Zanussi tentokrát šmíruje v dusnu, které v jisté míře známe všichni. Otcovský dům hlavního hrdiny vyplňuje hmatatelná atmosféra manipulace, nátlaku, vydírání, viny (známá též jako teplo domova) a Vít svádí poslední souboj s pokušením odvolat svůj útěk a na všechny blízké se kardinálně nevysrat. Nenápadné odkazy na společenskou bídu socialistického Polska okolo jsou dokonale vedlejší - není zřejmé, jestli má dekadence vnější na tu vnitřní významnější vliv. Nejbližnější z bližních ale neprodávají svou krkovičku lacino. Vědí, že mají z povahy situace nad Vítem jistou moc a prostě to zkouší. Zanussi, který často konstruuje filmy okolo střetu dvou individualit staví proti jednotlivci tentokrát vypečenou partu a servíruje hodinu a půl čisté tortury. Hrdinovi nezbývá, než přijmout následky - ať tak, či onak. Film, který nepřekvapí absencí odpovědí. (23.10.2015)

Socialistická verze bergmanovské analýzy nefunkčních lidských vztahů. Zanussi potvrzuje jak filmařskou, tak scénáristickou vyspělost, ale přesto se z pohledu dneška nemohu ubránit pocitu, že v podstatě jde jen o další pohled na rozklad kapitalistického myšlení obohacený o existenciální rozměr. I když z hlediska počátku sedmdesátých let jde o význačný posun, protože se začíná reflektovat fakt, že přechod k socialismu nebyl jen filosoficko-ekonomickou otázkou dvou tříd (proletariát a kapitalisté), ale že rozdělil nenávratně i mnohé rodiny ve dví. Po budovatelských padesátých letech, krizi socialismu v šedesátých, jež byla zakončena vpádem vojsk do ČSSR, socialismus konečně počíná vnímat rodinu i s jejím rodokmenem (a ten byl často vykreslován pomocí stromu s kořeny). Zajímavé je, že TGM se ve svých úvahách vymezoval proti marxismu právě z tohoto důvodu (zanedbávání vlivu rodiny na jedince). (02.05.2010)

Zanussi opět ostrý jako břitva...nebo spíše jako střep - ne náhodou se ve filmu tak často mluví o skle. Výkon Maji Komorowské (v jejím prvním celovečerním filmu!), je tak fantastický, že nenacházím slov. Slova obdivu ale nacházím pro režiséra, jehož tvůrčí metoda je s mým vkusem dokonale kompatibilní. Krzysztof Zanussi dokáže nekompromisně řešit závažná morální dilemata a přitom pateticky nemoralizovat a neupozorňovat na sebe jako na egoistického auteura, zjednodušeně něco ve smyslu "jenom já jsem ten, kdo vám ukáže, jak to je" (což někdy cítím třeba u Bergmana). Jednoduše dát nitkami scénáře dohromady určitou hypotézu, převést ji na plátno a předat ji divákovi tak, aby přes svou dokonalou přesnost, věcnost a sevřenost nepůsobila směrem k příjemci uzavřeně, ale do určité míry otevřeně, nejednoznačně, s velkým prostorem k manévrování. A manévrovat vně i uvnitř filmu se dá opravdu jakkoliv, což nejvíce vyzní v závěrečné scéně, kdy se Marek vyspí s Witovou sestrou. Není to Wit, kdo mstí sestřinu čest, ale naopak Marek znechuceně odvrhne "marnotratného syna" Wita, jelikož stále nachází k tomuto kroku morální právo. _______ "Viděl jsi někdy lidskou kůži pod mikroskopem? Póry jsou jako krátery. Odporné." (24.12.2013)

Vlastně jen nástroj uvědomění pro lidi vzpírající se vlastním nepříjemným kořenům. Inženýr Vít přijde po letech do zatuchlého domova jen s vědomím poslední rozlučky s otcem, ale pomyslnou závěrečnou modlitbu mu překazí cosi, před čím nemůže utéct. Neakční psycholog Zanussi, co své postavy nechává pracovat v depresivních laboratořích (jeho původní povolání) opět postavám zadarmo nic nedá. Jeho částečná autobiografie není žádnou obžalobou režimu, ale rozvrácených společenských vztahů. Tep města velí vesnici s kořeny poslat sbohem a ohlížet se na sebe. Ovšem není to morální a hříšníká si to najde, nikdo sám sobě neuteče, hřímá Zanussi. Je přesvědčivý a chytrý jako vždy, ale přehnaně didaktickou postavou Marka jako by dokazoval vlastní nejistotu při dokazování argumentů. (03.07.2009)