Dva nula

Dva nula není primárně originální v tom, jak obrací pozornost od sledovaného k divákovi, ale v tom jakým způsobem tak činí. Předem byl stanoven záměr natočit reakce specificky vybraných diváků během fotbalového derby Sparta – Slavia. To by samo o sobě šlo nezávisle na průběhu zápasu natočit fádním způsobem, kdy by si kamera prostě postupně vybírala atraktivní reakce různých protagonistů. Pavel Abrahám však v Dva nula pracuje mnohem rafinovanějším způsobem. Samotný průběh zápasu mu slouží jako odrazová rampa, neboli lépe řečeno systém zvenku stanovených omezení, ve kterých se může pohybovat. Na základě těchto omezení pak staví vlastní strukturu filmu, která překračuje pouhé zachycení diváckých emocí. Je to především tří minutová sekvence, kdy dá Leo Kwueke dva góly, kde samotná forma překonává obsah a film se tak dostává na další rovinu. Může se zdát, že dva rychlé góly byly pro atraktivitu Abrahámova filmu spása, ale naopak to byla ta největší překážka, kterou bylo nutno překonat. Zde mohl film selhat, ale díky rafinovanému využití tří minutových sekvencí, které postupně zachycují reakce všech protagonistů, rohový praporek a později i letenské topoly, využili tvůrci veškerý potenciál, který jim tento vývoj nabídl. Zajímavé a mírně podvratné je především včlenění tří minutového detailního statického záběru na rohový praporek, do kterého se čas od času dostane některý z elementů fotbalové dění a zbytek si můžeme domýšlet pouze podle zvukové stopy. Působí zde napětí neviděného, které nutí ke zvýšené aktivitě čtení jinak fádního záběru. Zcela opačně pak působí záběr na letenské topoly, který má spíše uklidňující efekt, který je žádoucí po dramatu prožitém přímo v ochozech a především u rohového praporku. Kapitolou samou o sobě je výběr hlavních protagonistů a zejména skutečná autenticita jejich chování před kamerami. Abrahám lze vybral to nejlepší, co podle jeho několikaletých zkušeností Letná nabízí. V konečném sestřihu se prý snažil vybrat právě reakce, které byly podle jeho uvážení nejvíce spontánní a eliminovat ty „kamerou vynucené“. Zda se mu to opravdu povedlo je sporné, ale přinejmenším roh pana taxikáře „x“ zcela vládne a jeho obraty mu věřím do poslední repliky (2 :0)) [LFŠ 2012 - hosté: Pavel Abrahám, Tomáš Bojar] (31.07.2012)

Tvůrci navštívili pražské derby a otočili kamery místo na pažit směrem do hlediště. Zaměstnanci stadionu, zlatokopecké přítelkyně fotbalistů, nejmladší fanoušci, teenagerky s falešnými louis-vuittonkami, pozérští "intelektuálové" v lóži, slávistický stádovitý kotel se světlicemi, i ti Italové v závěru přiznávají, že na místě vítězného týmu by demolovali. Díky bohu za rohový praporek. Dvacet dva kamer sleduje počínání lidí, ze kterých euforie fotbalového zápasu vytahuje snad to nejhorší. Jejich hloupé komentáře a excesy jsou sice vtipné, ale výsledný dojem je pořádně nahořklý. Člověk se cítí provinile jako u Formanových českých filmů. O to víc potěší formální stránka, statické výseky a hlavně série tříminutových záběrů zachycují dva po sobě jdoucí góly Sparty. Stromy jsou prostě stromy. (MFDF Jihlava 2012) (01.11.2012)

Je fajn, že ona počáteční strojenost a s ní spojená topornost většiny zúčastněných zmizí s prvním pivkem, cígem nebo double čízem. Pak už to jede na dřeň, to ti povidám. Člověk se u tohohle bijáku prakticky nemůže vyhnout floskulím, proto nezbývá nic jiného, než nastavit zrcadla, zasmát se u mrazivých okamžiků a na konci si s pocitem duševní očisty uprdnout, že Češi jsou hovada, ale umí to, alespoň někdy, reflektovat. A pak to spláchnout pěti dvanáctkami. Jo a Pavel Čapek je bůh. (01.07.2012)

Dokument, který je vtipnější než 90 % komedií posledních let. Při zpětném hlubším pohledu je ale vlastně strašně nelítostný a smutný. Definitivně se v něm totiž potvrdilo, že fotbalové tribuny jsou domovem sprostých slov, přetvářky a nezdravého jídla. A bohužel také to, že to zdaleka neplatí jen na tribunách, ale i mimo ně. Prostě čecháčkovství na plné pecky. (29.10.2012)

Začalo to „zcela bezelstným“ dotazem sympatické uvaděčky (Bio Oko) „Sparta nebo Slávie?“, abych při pohledu na „ruce“ skandující sparťanský „kotel“ v sále a „tísnících“ se 6 „sešívek“ na balkóně pochopil, pokračovalo to 5-ti min upoutávkou (pozvánkou) na koncert vážné hudby (zřejmě snaha o zkulturnění popř. převýchovu fotbalového fanouška) a skončilo to „afterparty“ Na kovárně. Mezitím 108 minut „o fotbalu bez fotbalu“ aneb pohled na fotbalový zápas kamerami nenasměrovanými na hřiště (nepočítáme-li rohový praporek a jeho nejbližší okolí), ale opačným směrem mezi samotné fotbalové fanoušky, z pohledu obou znesvářených stran. Přiznávám, měl jsem velké obavy ze samotné autenticity (vzhledem k faktu, že dotyční věděli (předem souhlasili) s mikrofony a nakonec musím konstatovat, že se to, čistě podle mého (subjektivního) názoru, povedlo tak z 50-ti procent. Na jednu stranu to svádí k „předvádění se“ (známe český národ), na druhou stranu i k jistému „umírnění“ (viz „Strašák“) a tak nakonec nejpřirozenější (jak už to tak bývá) je bezelstné dětství (viz dva 6-ti letí klučinové dopřávající si hranolky). Na druhou stranu „přirozenost, nepřirozenost“, nic to nemění na samotném faktu, že takhle nějak obdobně to skutečně v zákulisí chodí, což si myslím (jako člověk dobrovolně (opakovaně) usedající na letenskou tribunu, připraven 90min „trpět jako zvíře“) dokážu objektivně posoudit. S dovětkem, že je to taková „light“ verze. Snímek Dva nula bych sice za podrobnou sociologickou studii (na to je (díkybohu za to) příliš odlehčována a brána s nadhledem (viz Pavel Čapek, novinářská VIPKA..) nebral, nicméně jako určitá sonda vypovídající mnohé o povaze (českého) fotbalového fandy potažmo (české) společnosti je to zcela dostačující. P.s. Léo Kweuke dává na 1-0 resp. 2-0 a topolům na letenské pláni je to absolutně šumák :-) Zřejmě nejvýstižnější (objektivní s nadhledem) pohled na samotnou důležitost klání. Já to všechno moc dobře vím, jenomže…..příští derby chci mít mikrofon (i) já, protože….“fandí celá Letná..... SPARTA……….PRAHA“! p.p.s. Něco mi říká, že „sešívaní“ nebudou mít režiséra P. Abraháma „jemně řečeno“ příliš v oblibě, neboť mikrofony nechal umístit mezi příznivce (nás)„rudých“ a za „červenobílé“ je tu pouze „Strašák“. Na vině je však vynucený fakt v podobě domácího prostředí. Kdoví, třeba se jednou „červenobílí“ dočkají „satisfakce“ v podobě pokračování z Edenu. Název už bych měl. Nula dva :-) (29.10.2012)