Sbohem jazyku

K novému Godardovi rýchlo a stručne, bez pozastavovania sa nad komentármi ľudí, ktorých očákavania od filmu vyhláseného experimentátora sa pohybovali evidentne ďaleko za hranicami nonsensu. ........................... Zbohom, jazyk je ďalšou zo sérií Godardových esejí, filmových koláží, dekonštrukcionisticky zhromažďujúcich a prepájajúcich kvantum odkazov, citácií, všemožných asociácií, v ktorých sa vo výslednej podobe vyzná len autor sám. Máme pred sebou anarchistickú esenciu Godardovej tvorby samu o sebe a samú pre seba: hranie sa s médiom, skúmanie jeho vlastností a možností cesty kadiaľ sa uberať (slepé uličky sa rozhodne nevylučujú), pričom sa nám nedostáva nič, čo by nás malo ako divákov uspokojiť. Nie je poskytnutá žiadna prístupová cesta, žiadny kľúč, žiadne orientačné body. Máme pred sebou len s konštantnou pračudesnosťou pokrivený sled obrazov a zvukov, pričom komunikácia s ním je výsostne náročná a hľadanie prístupov do jeho útrob sa javí len ako nepohodlný boj s veternými mlynmi. Filozofickosť, resp. filozofické hĺbka či filozofický potenciál diela, je v tejto atmosfére čírej nejasnosti a zahľadenosti do seba ponorená do hustej hmly ambivalencie a skepsy, podobne ako téma komunikácie v diele samom. Jednoznačný postoj, či už negatívny ale pozitívny, je k snímke prakticky nemožné zaujať, nakoľko s jedná o neustále a nepreniknuteľné zneisťovanie, zneisťovanie a zneisťovanie. ............................ Z toho všetkého sa vynára aspoň jedna všeobjímajúca otázka: Máme pred sebou niečo zaujímavé a obohacujúce? Myslím, že nie. Zbohom, jazyk by mohol byť určite zaujímavý a obohacujúci , ak by nešlo len o ďalší zo série autorových experimentov, kde rekapituluje svoje až punkom nasiaknuté zvyky rozkladania a opätovného skladania filmových elementov do podôb vyvolávajúcich dojem bizarne kubistických kreatúr, ktoré z jeho dielne už dávno poznáme a aspoň mne osobne sa zdajú byť po toľkýkrát nadbytočné, dýchajúce len vďaka kanonickému menu autora, teda asi jediného človeka, ktorý vie, o čo ide, a ktorému je film určený. Ostáva tu masa pochybností, stáleho prevracania názorov a náhľadov na film, ktorý je vo svojom ponorení do seba samého aj tak v nepohnuteľnej, nerozšifrovateľnej pozícii. .............................. Ešte ma napadla taká poznámka za okraj ohľadom "skúmania filmovej reči" - podnetnejší a obohacujúcejší príspevok v tomto smere poskytol súčasnej kinematografii Carlos Reygadas so svojím POST TENEBRAS LUX. (16.09.2014)

Godard jako postmoderní mistr filmové dekonstrukce, a to dekonstrukce významů obrazů i slov. Tedy toho, co utváří lidskou realitu, kdyby to ve skutečnosti nebyla námi konstruovaná fikce. Aneb, jak se praví v úvodu, člověk uniká z fantazie do reality (jejímž základem nemůže být proto právě nic jiného než fantazie), z Přírody do Metafory (jak se jmenují dvě kapitoly tohoto filmu). A je tu další Godardův film, aby nám dokázal, že naše fantazmatická realita se skládá jen z náhodně poskládaných střípků obrazů, zvuků a vět, jejichž význam se po vytržení z ustáleného kontextu vyjeví jako dokonale prázdný a nepochopitelný. Až do doby, kdy si je složíme do nové jednoty. I když i ta bude jen odrazem našeho vnitřního vědomí, pohybujícího se v metaforách, konceptech a abstraktních významech, jež nás oddělují od pravého světa. Tím však netrpí pes, jak již věděl Rilke, a proto i člověk může objevit ztracenou Přírodu/ realitu pohledem zvířete, jediným pohledem, kterým člověk může sledovat vnější svět a ne jen svůj vnitřní, vědomý (svět útržků slov a vět, útržků filmů a knih). Stačí jen následovat základní dvojice: lásku a smrt, utrpení a onen svět. A k tomu hlavně Godardova psa. /// JLG opět na stopě bodu, o nějž se rozbíjí každá totalizace, bodu, v němž se otevírá nekonečno - ať už nekonečno možných cest společnosti, minulosti i budoucnosti, obrazů (...) - a s ním i svoboda. /// Jinak JLG má v 84 letech stále více nápadů s formou než kdejaký hollywoodský "bůh". Např. demonstrováním 3D tím, že nechá vést dialog lidi sedících za sebou (a jež by se v 2D normálně překrývali) nebo třeba tím, že rozdvojí obraz a pak jej opětovně nechá splynout (a vytváří tak další ze zcizovacích efektů, jež zkoumá už od prvopočátků své tvorby.) /// Viděno v kině ve 3D i 2D - určitě vyhledejte 3D verzi, bez ní je ná plátně zkrátka o jednoho ze tří goDardů méně. (09.10.2014)

Tak nic. Ale opravdu vůbec nic. Díval jsem se na to, na různé scény, na různé kamery, kterými to bylo natočeny, což se projevilo na obraze, na nesmyslnosti, se kterou se to snažilo něco sdělit. A mě snímek "Sbohem jazyku" nesdělil vůbec nic. Bylo to trochu jako Lynch posledních let, je se snahou mít alespoň základní příběh. (22.06.2016)

Jedna hvězdička za nahatinku. Upřímně řečeno, příliš na mě intelektuálský film. Myšlenky vycházející z několika lidí jako by byly rozstřihány z nějaké knihy a pak náhodně slepené dohromady. Ono by se to možná dalo číst a o každé myšlence popřemýšlet, ale na to není ve filmu čas. Trošku mi to připadalo, že ten čokl, který se tam neustále pletl, to měl ve svých myšlenkách spořádanější, než ta dvojice protagonistů. No, a když jsem nějakou tu myšlenku stačil přece jen vstřebat, tak jsem zjistil, že s ní jako člověk odmítající dnešní liberalismus vůbec nesouhlasím. A to jsem měl Godarda v jeho klasickém období dost rád. (11.11.2017)

Zbohom, jazyk? Skôr zbohom oči a zbohom žalúdok. To, že režisér skladal úplne nezmyselné zábery s úplne nezmyselnými rečami by som ešte ako tak pobral, ale že sa na to vyslovene nedalo pozerať, lebo ste vďaka 3D prevedeniu nemohli kvalitne ani čítať titulky a čím viac ste sa snažili, tak vám bolo o to viac a viac na vracanie (áno, doslova mi došlo ťažko od žalúdku a nie, nejedol som predtým nič ťažké)? To, že zo sály po krátkej dobe odchádzalo kopa ľudí hovorí samo za seba. Čo týmto všetkým chcel básnik povedať skutočne netuším. (16.09.2014)