Andrej Rublev

Vedel som do čoho idem a toto vedomie mi celý prežitok nijako neuľahčilo. Zmieril som sa s tým, že Andrej Tarkovskij je významný režisér a Andrej Rubľov je asi jeho najvýznamnejší film. Nefalšovane som sa snažil nenudiť pri siahodlhých záberoch a málo obsažných dialógoch. Nepodarilo sa. Ani môj minimálny záujem o historické filmy sa mi nepodarilo zmeniť. A tak z celého filmu mi ostal iba pocit, že Tarkovskij je dobrý filmový režisér, že veľmi dobre vedel, čo a ako chce nakrútiť a pravdepodobne sa mu to aj podarilo. Problém spočíva v tom, že som jeho myslenie a výtvarné vyjadrovanie nedokázal vnímať a chápať. Ale na rozdiel od iných užívateľov nemám pocit viny, ani menejcennosti. Proste sme si s Tarkovským nesadli. To sa stáva. (30.08.2016)

Tarkovskij je Umelec a tak špecifický, že nemáte problém jeho diela identifikovať. Mám jeho filmy fest rád (hoci musíte mať na ne náladu, nedajú sa pozarať "vždy") a tri a pol hodinový director´s cut Andreja Rubleva sa k nim bez problémov zaradí. Scenár z dielne Majstra a jeho spolužiaka, vtedy ešte "hollywoodom neskazeného", Andreia Konchalovskeho nás v ôsmych kapitolách prevedie životom ruského maliara ikon Rubleva. Hoci je tento film najepickejší Tarkovskij, typické snové pasáže, dlhé zábery spolu s nápaditou kamerou ostali zachované spolu s filozofickou rovinou a geniálnymi myšlienkami. Komentár píšem tri dni po produkcii a Rublev vo mne rezonuje doteraz (to vlastne platí o všetkých Tarkovského dielach čo som vzhliadol:).Andrei Rublev je skrátka ďalší kvalitný umelecký zážitok, krutá mozaika života v Rusku v 15-tom storočí, sfilmovaná lyricko-epická báseň. A ten záverečný prechod do farby a ukážka skutočných Rublevových diel bol skvelý nápad.... "Boh ti odpustí vždy, ale je podstatné či si odpustíš ty sám".... (05.09.2006)

taky vas vzdycky pri prochazkach nedalekym vladimirem zajimalo, kdo tak krasne vymaloval zdejsi katedralu? mistr se jmenoval andrej rublev a ne, neni to ten chlapik s kapuci a kapsaci, co se nam smeje do objektivu. andrej rublev to ma totiz uz nejaky ten patek za sebou a tato horka novinka znameho bolivijskeho rezisera espinozy pojednava o jeho zivote. pravda, o rublevovi se nedozvite zhola nic, vetsinu casu mate co delat, abyste ho rozeznali od ostatnich muziku, ale ma to atmosferu. coz `de. (14.09.2006)

Andrej Rublev není jen tak obyčejný žviotopisný historický film. Mnohem více, než na život Andreje Rubleva se zaměřuje na vykreslení života V Rusku 14-tého století. Pomáhá chápat ruskou historii a popisuje události, které formovaly tvrdou náturu ruského národa. Byla to doba, kdy víra znamenala vše a zároveň nic, kdy lidský život neměl téměř žádnou hodnotu. Myslím, že Andrej Rublev by mohl klidně sloužit, jako sociologické sonda té doby a to i přesto, že se režisér nevzdal uměleckých postupů. Rublevův život je snímán jen jako podružný sled událostí a na prvním místě jsou dějiny. Nájezd Tatarů na ruské městečko je pojat krutě a to i bez nějakých velkých filmových efektů a filmové krve. Působivé. Jen je mi líto pobíhající hořící krávy a koně spadlého z věže, jež evidentně polámal nohy, než ho kdosi probodl kopím. (13.11.2005)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)