Reklama

Reklama

Nostalgie

  • Sovětský svaz Ностальгия (více)

Šílenství, co to je? To jen my nechceme rozumět těm, kteří jsou nejblíž pravdě. Moc rituálu, mystika, magie, pírka a oheň ve filmu Andreje Tarkovského... Ruský badatel přijíždí do Itálie zkoumat život a dílo svého krajana – skladatele, který zde žil v 18.století. Doprovázen tlumočnicí putuje po neznámé krajině, pronásledován vizemi, vzpomínkami a otázkami. Duchovními průvodci na cestě jsou mu skladatelovy dopisy, básně zesnulého otce a vlastní vzpomínky na dětství a na dobu manželského štěstí. Katalyzátorem jeho cesty se ukáže být setkání se šíleným Domenicem, který mu vytyčí symbolický úkol.

Snímek, na jehož scénáři spolupracoval slovutný italský scenárista Tonino Guerra, natočil Andrej Tarkovskij v roce 1983. Dotýká se tématu vztahu k vlastnímu domovu a vlastní minulosti, ideje šílenství i pocitů vykořeněnosti a osamělosti ve světě – jinými slovy, možnosti jeho výkladu jsou skutečně neomezené, protože každý divák se k výše zmíněným veličinám vztahuje jinak. Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. (Česká televize)

(více)

Recenze (117)

troufalka 

všechny recenze uživatele

U Tarkovského se mi osvědčil pouze jediný přístup - nesnažím se ničemu rozumět ani vnímat či odhadovat nějaký děj, prostě se jen dívám. A zatím bylo vždycky na co! A dobré na tom je, že při každém dalším sledování mě zaujme něco nového. S přechozími filmy Andreje Tarkovského jsem tak trošku bojovala, Nostalgii jsem vstřebávala. (31. 8. 2016) Po klždém zhlédnutí mohu napsat samostatný komentář. Tentokrát mě zaujal příběh v příběhu, když v opuštěných lázních vypraví Andrej neznámé dívence v ruštině o bažině. Dívenka nemůže rozumět, přesto tam je a naslouchá. Tarkovskij je mistrem obrazu, vytvoří parádní scénu bez hudebního podkresu, a v jediném záběru jí několikrát umocní. Je mistrem jemného pera. Zatímco dnes je zvykem točit převážně jednožnačné filmy s čiteným dějem, předem určenými charaktery, Tarkovskij má zcela jiný plán. Jeho filmy jsou založeny na dlouhých obrazech, které umožňují různou interpretaci. Nebyl symbolista, dokonce nechtěl, aby se jeho obrazům přičítal nějaký význam. Voda je prostě voda, oheň je oheň, ale stejně se neubráním vnímat jeho obrazy symbolicky. Když se dívám na Nostalgii, vnímám opuštěnost a stesk všech zúčastněných. Pokaždé mám nutkavou potřebu pustit si film znovu od začátku. To je pro mě kritérium kvality - mohu se dívat opakovaně a neomrzí mě. Pokaždé mohu svou pozornost zaměřit na něco jiného. U Tarkovského je člověk opravdu divákem, neodtrhnu zrak od jeho obrazů po celou dobu. (2. 5. 2019) ()

Faye 

všechny recenze uživatele

„Poezie se nedá přeložit.“ Stejně, jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl. „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak. ()

Reklama

viperblade 

všechny recenze uživatele

Po skončení tohoto prapodivného filmu otevřu CSFD a cítím se jako Kocour z Červeného Trpaslíka, když v díle "Žádná legrace" probíhala večeře: Lister: -"Dokonalý." Kochanská: -"Vážně naprosto skvělé." Kocour: -"Jíme všichni to samé?" Ano, já se ptám, viděli jsme všichni to samé? Protože já viděl film, který sice vypadal ze začátku slušně (zápletka s rodinou, kterou 7 let držel manžel) ale končilo to… no nebudu tu spoilerovat… řeknu to takhle, pochopil jsem plus mínus většinu toho, co nám chce režisér říct, ale u Solarise jsem se daleko méně nudil, tudíž logicky je možné jen jedno hodnocení. Ano, jedna hvězda s tím, že fakt nevím, jestli si tohle někdy pustím znovu. Andrejovi dám poslední šanci a pustím si ještě Stalkera, ale řeknu vám, už teď se bojím… ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Na Tarkovském mám rád všechno to, co tak nesnáším na psané poezii. Ta je (zbytečně) komplikovaná, vyžívá se v přehnaných emocích, není jí pokaždé rozumět a vždy by šla (minimálně) o polovinu zkrátit. Takové jsou i Tarkovského filmy a překvapivě mi to nevadí. Spíš ale, než že by se mi jeho filmy líbily, jsem jimi tak trochu fascinovaný. Hodnocení je zcela mimo mísu, i když na rozdíl od Zrcadla nebudu takový zbabělec a nějaké přiřadím. ()

Traffic 

všechny recenze uživatele

Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. ()

Galerie (17)

Zajímavosti (7)

  • Své rozhodnutí nevrátit se do SSSR, kde mu není dovoleno svobodně tvořit, ohlásil Tarkovskij na tiskové konferenci v Paříži právě po promítání Nostalgie. (Zdroj Letní filmová škola)
  • Odkaz na tento film najdeme mimojiné i v britsko-německém dramatu S tebou i bez tebe (2001), kde je zmíněn během konverzace o Tarkovském. (džanik)
  • Záverečná scéna, v ktorej vidíme Gorčakovov (Oleg Jankovskij) dom spolu s rybníkom a kopcami situovaný do uličky opátstva San Galgano, bola dosiahnutá použitím techniky násilnej perspektívy (forced perspective) a miniatúrnych modelov ruskej krajiny. (Georgei)

Reklama

Reklama