poster

Oběť

  • Švédsko

    Offret

  • Švédsko

    Sacrificatio

  • Francie

    Le Sacrifice

  • Velká Británie

    The Sacrifice

  • Slovensko

    Obeť

  • USA

    The Sacrifice

  • Kanada

    The Sacrifice

  • Austrálie

    The Sacrifice

Drama

Švédsko / Francie / Velká Británie, 1986, 148 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Shadwell
    *****

    Tento film je jako poslední starý Hebrejec – sedí sám na vrcholku hory, kaje se za Izrael a čeká na Mesiáše. O posledním filmu ruského génia Tarkovského platí dvě skutečnosti – je nesmírně obtížný na sledování a přetéká v možnostech interpretace. Jedno se pojí s druhým. V počátku říká Alexander, že vše je špatně – civilizace se uchyluje k technice a nejen to, i duchovní hodnoty jsou zavedeny chybně. Je třeba začít znovu – viz Tarkovského oblíbený motiv ohně, kdy je třeba shořet, aby mohl člověk znovu povstat a začít od počátečního „Slova“. Bez pokory se změnit nelze a stejně tak nejde bez pokory přistupovat k tomuto filmu. Jedno se pojí s druhým. Proto bych správně neměl dávat Oběti pět hvězdiček, ale jen čtyři - jako pokorný důkaz toho, že jsem Tarkovského idee plně neobsáhl. Tarkovskij došel v intimitě až na pokraj a jako by se snažil říct, že jeho předchozí velkorysé filmy příliš mluvily (i když mně jsou mnohem bližší), stejně jako mluvil příliš on sám (Tarkovskij) – to dává Alexander najevo například replikou o Gándhím, který jeden den v týdnu s nikým nehovoří. V mnohém je tedy Oběť spořivým filmem – jediné drama zahrnuje bergmanovský výkřik-orgazmus ženy při hrozbě atomových zbraní. Uprostřed filmu ale dává Tarkovskij divákovi návod, když říká, že poetičnost možná zbavuje dílo lidskosti, ale herci jako figury sami o sobě stále musí fungovat. Dále Tarkovskij zabudovává do filmu spousty asociačních symbolů. Model domu, který je pouhou náhražkou, materialismem rozkládající původní smysl. Poté obraz Klanění tří králů. Tenhle tradiční motiv Leonardo přestavěl z naivity do vážné epifanie lidstva, do tajuplné události. Stejně tak je užaslý Alexander, který sice slaví narozeniny a je „obdarovávaný“, ale dobře ví, že pravé hodnoty vězí jinde. Postupně se tedy vrací do lůna, k ženě Marii – do duality hloubky a panenskosti –, aby mohl začít znova a možná i lépe a dobral se významu počátečního „Slova“ a Boha jakožto modlitby, rámované Bachovou árií.(22.12.2007)

  • Chrysopras
    ****

    Poměrně dlouho od zhlédnutí mistrových děl jsem si nechával Obět´, abych se měl na co těšit :-). A jak to dopadlo? Snad to nebude bráno jako nactiutrhání, ale přišlo mi, že Andrej Arsenjevič už nebyl úplně ve formě ( z pochopitelných důvodů samozřejmě ) - většinu prvků filmu už jsme totiž viděli v jeho předchozí tvorbě a ani obrazově a atmosférou mi to nepřišlo tak vytříbené jako předchozí kousky. Jistě, možná je větší uměřenost záměr ( jak to zminuje Shadwell ). V tom případě mi to prostě sedlo mín... Ovšem je tu vybroušený koncept, navíc s vícero možnými interpretacemi, pěkně svázaný počátkem a koncem filmu. Za něj dávám lehký nadprůměr.(15.8.2014)

  • JohnMiller
    ****

    Obeť je posledný film, ktorý nakrútil môj najobľúbenejší Ruský režisér Andrej Tarkovský, a posledný film, ktorý som od neho doteraz nevidel. Ide o nádherný, ale neskutočne náročný epitaf svojej tvorby, ktorý nakrútil v exile. Sovietsky Zväz ho nemal veľmi v láske. A predstavuje nám hlboké filozofické a poetické ponorenie sa do ľudskej mysle plnej strachu z nejasnej budúcnosti. Samotný obsah znie veľmi zaujímavo a lákavo ale verte mi, mal som čo robiť aby som to dokázal dopozerať dokonca. Svet je na pokraji novej svetovej vojny, krajiny sa zbroja a obyčajný ľudia čakajú vo svojich domoch na posledné správy. Takto čaká aj hlavná postava zo svojou rodinou a hŕstkou kamarátov. Celá snímka sa pohybuje v jednoduchých exteriéroch a interiéroch. Je to veľmi teatrálne a človek má pocit ako by sledoval pochmúrne a nostalgické divadlo. Kamera sa takmer nehýbe, hoci má cit na detail a veľa prestrihov sa tu takisto nedočkáme. Zato dlhé filozofické rozhovory a monológi ohľadom zmyslu života, podstate a dôvode sa nabažíte, viac akoby bolo zdravé. Vnútorné utrpenie v poetickom duchu a symbolické vyjadrenie vtedajšej situácie Východnej a západnej Európy, sa medzi riadkami číta jasne a zreteľne. Nechýba tu, ako v každom jeho filme, čistá naturálnosť a nekonečná láska k prírode a vlastnej domovine s ktorej bol vyhnaný. Najkrajšia na tom všetkom bola záverečná scénka v ktorej hlavná postava podpálila svoj dom, kým celá jeho rodina a priatelia boli na prechádzke. Muž sa zblázni a oni ho v jednej scénke naháňajú aj z lekármi, kým ich obydlie neustále sužujú plamene. Kým ho dostanú, pohádajú sa a uzmierujú sa, dom neustále horí až sa rozpadne v priamom prenose. To všetko na jeden shot, geniálne. Je to skvelí epitaf Tarkovského ktorému sa dá vyčítať iba jedna banálna vec... Až príliš veľká náročnosť. Ale on bol už raz taký.(31.8.2015)

  • sochoking
    ***

    Offret je môj prvý (a teraz som na vážkach, či nie zároveň i posledný) film Tarkovského. Je to neuveriteľné psycho, ktoré ma väčšinu času privádzalo k nepríčetnosti Alexandrovými monologami a špeciálne jeho modlitbou, kde medzi slovami a vetami bud' otravne vzlykal, alebo oddychoval, pričom samotná švédština so svojimi 'KLIK-KLAK-KLEK' v každej vete, ba dokonca i v slove(!!), mi pílila uši a vytrhávala bubienky i s koreňmi! No na druhej strane ma i nejakým spôsobom upokojovali isté obrazy. Napríklad kvílenie pastierky ozývajúce sa v prázdnom a opustenom tichu , ktoré občasne prerušil brechot psa v tom epickom súmraku bola paráda! Film som si stiahol do telefonu a vyplňal ním prestávky v práci. Doma by som to na jeden záťah nedal! To by ma jeblo!(11.6.2016)

  • MikO_NR_1909
    ***

    Tarkovského špecifické obrazy a výrazovo nemé tváre postáv sú neodmysliteľnou súčasťou jeho rozprávačského štýlu, ktorým dosahuje určité duchovné poznávanie jak hmoty, astrálnych telies, tak životodarného okolia a slabostí ľudského pokolenia. A ich vzájomnému pôsobeniu. Dej je zasadený kamsi do švédskeho vidieka (prvá polovica dejovo nedejová, tá druhá nedejovo dejová až somaticky spirituálna), ktoré obýva tamojšia majetnejšia rodina. Už to je istý protipól, naviac ak aj bežné každodenné činnosti nahradzujú filozofovaním a skôr verbálnymi prejavmi vnútorných neistôt, tápaním a ponevieraním sa v životnej kríze. Vonkajší zásah a strach z globálnej katastrofy vyviera v jeho prezieravom intelekte skôr v akomsi gnostickom prejave oveľa zložitejšie previazaného sveta zmyslovosti, ktorý je narušený a nevedmo ho primäť k väčšej aktivite. Na tieto a ďalšie súvislosti napovedá aj v mizanscénach a medzi riadkami. Zatiaľ čo v Stalkerovi telefón zvoní uprostred života bez technológii a spĺňa úplne odlišný účel, tu je nemý a uzatvára protagonistov vo vzduchoprázdnu. To isté platí o strome ako symbolu rozkvetu a sucha. Jediné, čo ešte toto útlo poznačené dno človeka môže spasiť, je obeta (vedomá inšpirácia Bergmanom – viď Mlčanie a Jesennú sonátu). A tá je nezbytná, hoci je bolestivá. Predabovanie nie presne načasované (alebo to snáď len mne tak zhatila inak kvalitná verzia?) a možno ide aj o najslabší autorov film, stále je to solídny nadpriemer na poli artu a poetického panteizmu, ktorý zlučuje vonkajšie živly a vnútorný – hermetický svet. Akoby sa sám Tarkovský odovzdával od svojho domovu a považoval to za jediný možný krok, hoc ho to páli a robí to nerád. Ale už som mu nevedel tak prísť na vrub. A nezachránia to ani vzdialené Nykvistove trajektórie, ani atmosférou meniace sépie a ďalšie aspekty formálnej vychytralosti.(25.4.2016)

  • - První verze scénáře od Arkadije Strugackého se jmenovala „Čarodějnice“ a vyprávěla o zázračném uzdravení muže s rakovinou, který na radu věštce stráví noc s titulní postavou. Později děj nabíral stále vyhrocenější podoby, až se stal příběhem o spáse celého lidstva, jenž má s původní předlohou společný jen motiv hledání záchrany u tajemné ženy. (Zdroj: Letní filmová škola)

  • - Poslední film Andreje Tarkovského vznikal ve Švédsku s pomocí stálých členů štábu Ingmara Bergmana (kameraman Sven Nykvist či představitel hlavní role Erland Josephson), zřejmě proto je v něm cítit příklon k psychologickému dramatu v bergmanovském stylu. Temné stránky rodinných vztahů tu vyplývají na povrch doprovázeny pro Tarkovského charakteristickou morální naléhavostí, která tu snad v předtuše autorovy vlastní smrti dostává trochu patetičtější a didaktičtější ráz. (Zdroj: Letní filmová škola)

  • - Film se natáčel v Närsholmenu v jihovýchodní části ostrova Gotland. Švédská armáda nepovolila Tarkovskému natáčet na původně zamýšleném nedalekém ostrůvku Fårö. (džanik)