poster

Oběť

  • Švédsko

    Offret

  • Švédsko

    Sacrificatio

  • Francie

    Le Sacrifice

  • Velká Británie

    The Sacrifice

  • Slovensko

    Obeť

  • USA

    The Sacrifice

  • Kanada

    The Sacrifice

  • Austrálie

    The Sacrifice

Drama

Švédsko / Francie / Velká Británie, 1986, 148 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • LINKIN
    *****

    Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/(2.12.2011)

  • prkalil

    "Toho odpoledne, kdy jsem se vypravila zhlédnout Oběť, byl krásný zimní den, který už dýchal příslibem jara. Přesto nebylo mým nejkrásnějším zážitkem ani nádherné počasí, dokonce ani sám film, ale pohled na sáhodlouhou frontu před budovou kina. Bylo to jako nějaká demonstrace. Stáli tam intelektuálové, úředníci, ženy v domácnosti, některé i s malými dětmi v náruči, mladí mullové přešlapující rozpačitě opodál - podobnou směsici lidí by člověk nenašel v žádném jiném shromáždění v Teheránu. V sále pak diváci při pohledu na náhlý příval zářivých barev na plátně doslova oněměli. Nebyla jsem v kině celých pět let: v té době se promítaly jen revoluční filmy z východní Evropy nebo íránské propagační agitky. Film jako takový nemohu posoudit - zážitek z toho, že sedím v biografu zabořená v křesle z chladivé kůže, před očima velké plátno, doslova přehlušil ostatní dojmy. Smířená s tím, že nerozumím slovům, a rozhodnutá nerozptylovat se zlobením na cenzory, jsem se plně nechala okouzlit magií barev a obrazů. (...) Dychtivě jsme toužili po něčem krásném, třeba i v podobě nepochopitelného, abstraktního a příliš intelektuálského snímku, bez titulků a cenzurou zmrzačeného téměř k nepoznání. Byl to zázrak, sedět po letech opět mezi lidmi a nebát se, být jedním v davu neznámých spoluobčanů, kteří se nesešli na politické akci, na protestním shromáždění, ve frontě na chleba nebo u příležitosti veřejné popravy. (...) Aspoň na krátkou chvíli jsme společně prožívali ten zvláštní druh strašlivé krásy, kterou lze vnímat jen prostřednictvím vrcholného zoufalství a vyjádřit poze vrcholným uměním." - z knihy Ázar Nafísíové "Jak jsme v Teheránu četly Lolitu"(21.2.2013)

  • Khalesi
    *****

    SPOILER- "Jakmile učiníme zásadní vědecký objev, dáme ho do služeb zla. ČLOVĚK neustále přírodu znásilňoval. Výsledkem je civilizace založená na moci, strachu a závislosti. Dosáhli sme děsivé disbalance (disharmonie), nerovnováhy mezi materiálním a spirituálním vývojem, naše civilizace je vadná! Celý technický pokrok nám poskytuje pouze pohodlí-jakýsi standard. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že hřích je to, co není nezbytné. Pokud je to tak,celá naše civilizace je založená na hříchu, od začátku-do konce." SPOILER Ak prestanem citovať a vrátim sa k deju a celkovému dojmu z filmu, budem sa musieť priznať, že tak rozporuplné pocity vo mne už dlho nijaký snímok nevyvolal. Obzvlášť obcovanie s čarodejnicou sa mi zdalo temné, ponuré a predsa svojím spôsobom krásne. Sám hlavný hrdina vo mne vzbudzoval obdiv, súcit a odpor zároveň. V konečnom dôsledku zistíme, že urobil len to, čo musel pretože nikdy nemal na výber. Celý film je stelesnením dekadencie, teda z môjho úhlu pohľadu a zakončenie opäť ponúka akúsi úľavu a záblesk nádeje v podobe malého chlapca, ktorý počúval a celý život sa bude snažiť pochopiť.(27.10.2013)

  • easaque
    ***

    Tarkovského styl je krásný, ale pro mě už moc zdlouhavý a nudný ... s prominutím všem art labužníkům, ale věřím, že by se totéž dalo zkrátit na hodinu a půl, a bylo by to emocionální a intenzívní stejně, ne-li víc. Někdo to prostě chce mít dloooouhé ;-) [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 3 (3*MAX) ](28.10.2012)

  • Toj
    *****

    Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem.(14.9.2011)

  • - Film se natáčel v Närsholmenu v jihovýchodní části ostrova Gotland. Švédská armáda nepovolila Tarkovskému natáčet na původně zamýšleném nedalekém ostrůvku Fårö. (džanik)

  • - Snímek o zoufalém rozhodnutí člověka v momentu hrozby jaderného útoku završuje režisérův apokalyptický leitmotiv a zároveň odkazuje k poetice Ingmara Bergmana, s jehož štábem Tarkovskij natáčel. (Zdroj: Letní filmová škola)

  • - Poslední film Andreje Tarkovského vznikal ve Švédsku s pomocí stálých členů štábu Ingmara Bergmana (kameraman Sven Nykvist či představitel hlavní role Erland Josephson), zřejmě proto je v něm cítit příklon k psychologickému dramatu v bergmanovském stylu. Temné stránky rodinných vztahů tu vyplývají na povrch doprovázeny pro Tarkovského charakteristickou morální naléhavostí, která tu snad v předtuše autorovy vlastní smrti dostává trochu patetičtější a didaktičtější ráz. (Zdroj: Letní filmová škola)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace