Zrcadlo

Umelecké dielo ! Ktoré je však úplne, absolútne neprístupné konzumnému divákovi mainstreamu. Som veľký fanúšik Andreja Tarkovského a hltám každú jednu jeho filozoficky poňatú surrealistickú snímku ale veru mal som čo robiť aby som tuto všetko vstrebal. Musel som sa po pozretí tejto snímky poobzerať po vysvetlivkách a zaujímavostiach filmu aby som pochopil určité veci. Po tých zisteniach som úplne spokojný. Diváka zaskočí neustále prehadzovanie času pri čom je pred kamerou tá istá herečka. Scénka sa ani poriadne neskončí a opäť sa mení miesto. Ide u o dve prostredia. Prvá je príroda ktorá ma u Tarkovského vždy nesmierne uchváti. (Takisto ako režisér a ja som vyrastal v podobnom prostredí v domu obkolesenom prírodou mimo mesta či dokonca dediny) Druhá oblasť je mestská a nebojím sa tvrdiť že silne priemyselná časť ktorá bola točená silne šedými farbami. Film prekypuje silne surrealistickými a symbolickými substanciami ktoré ma vyslovene fascinujú. Vážna hudba z predvádzaná poéziou plnou múdrostí a k tomu nájazdy kamery na prírodu sú úžasné. (12.10.2013)

Zrkadlo je jeden z najťažších filmov, ktoré som videl. Lákadlom pre mňa bol Tarkovského film Ivanovo detstvo, ktoré som hodnotil najvyššou známkou. V Zrkadle je to opäť zásah do 2. svetovej vojny, ale už nie v takom meradle ako u Ivanovho detstva.V podstate ide o jeho autobiografiu, rodičia sa mu rozviedli a on ostal silne citovo fixovaný na oboch rodičov. Po rozvode žil s matkou a sestrou v Moskve, ale vojnové roky 1941 až 1943 prežil na vidieku v Jurjevci a práve motívy z tohto obdobia svojho života premietol do filmu Zrkadlo. Okrajovo sa zmieňoval o všetkých udalostiach, ktoré ho míňali v období dospievania. Celá vojna sa mu premieta v hlave cestou otca, ktorý sa periodický zjavuje. Začína sa to Španielskou revolúciou, cez blokádu Leningradu, útok na Moskvu až do celkového víťazstva ale vrátane aktivít Sovietskeho zväzu v Maovej Číne, ale všetko je napísané a vyjadrené veľmi neurčito, nejasne. Predovšetkým z dôvodu rozhádzaných Tarkovského obrazov a zrkadiel dávam tomuto filmu slabé 2 zrkadlá. (05.10.2016)

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc (25.02.2013)

Andrej Tarkovskij sbírá střípky, které mu zbyly ze života, a z odrazů, které na nich ulpěly, staví fascinující intimní mozaiku. Nějak mě to sebralo, přesně takhle jsem si totiž vždycky představoval autobiografickej film, a nikdy mě ani nenapadlo, že už něco podobnýho někdo natočil. Vnímám proto Zrcadlo hodně osobně... (22.01.2007)

Po uhrančivém Stalkerovi a těžko proniknutelném Solarisu, který jsem docenil až značnou dobu po zhlédnutí, jsem sáhl po Zrcadle. A nebyl to tah zrovna šťastný. K alespoň náznaku pochopení toho, co se v Zrcadlu děje, mi totiž chyběl nejen přehled o ruské literatuře, dějinách a kultuře, nýbrž především 500 stránkový manuál k Tarkovského psyché, který by mi mohl trochu pomoci k rozkrytí hluboké symboliky nejasné mozaiky asociací a vzpomínek z nejrůznějších období a stavů. U Stalkera jsem se sice také topil, ale byl jsem fascinován od začátku do konce a nakonec jsem si dokázal utvořit alespoň hrubé povědomí o poselství filmu. Tady jsem jen pokukoval po hodinkách. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale u Zrcadla chybí tvrdá ruka producenta, která by Tarkovského uměleckou svobodu trochu přiškrtila.. (16.03.2015)