poster

Zrcadlo

  • Sovětský svaz

    Zerkalo

  • Sovětský svaz

    Зеркало

  • Slovensko

    Zrkadlo

  • USA

    The Mirror

  • Kanada

    The Mirror

  • Austrálie

    The Mirror

  • Velká Británie

    The Mirror

Drama / Životopisný

Sovětský svaz, 1975, 107 min

  • MontyBrogan
    ****

    Otázkou je či dokážeme ako nezainteresovaní diváci vôbec pochopiť obraz v zrkadle, ktoré sa "niekomu" rozbilo. Alebo nikdy nebolo celé. Alebo nám ho rozbité predvádza len Tarkovskij, aby nám to zbytočne neuľahčil? Pozrel som si to dvakrát za sebou a stále neviem. Pri tomto filme som si uvedomil, že lyrické diela by mali byť asi vždy rovnako lyrické ako sugestívne. Aby to zaujalo aj niekoho iného ako autora. Nie som si istý či sa tu tieto dva faktory úplne rovnajú. "Životom by som zaplatil dobrovoľne. Keby tá ihla ako niť ma svetom naviedla."(10.4.2013)

  • Sobis87
    ****

    Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu.(14.12.2010)

  • Aelita
    ****

    Jako hlavní citát k Zrcadlu bych viděla výrok apoštola Pavla z 1. listu Korintským (13:12): "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." ___ Zrcadlo ve všech dobách a u všech národů bylo jakýmsi rozhráním mezi známým a tajemným, mezi realitou a virtualitou, mezi skutečností a iluzí, mezi možným i nemožným. Zároveň zrcadlo odráží realitu - po svém. A v tomto smyslu je zrcadlo odrazem lidského JÁ, které se skládá z paměti, potřeb a tužeb a ze současného pocitového stavu. V každý okamžik člověk vkročuje do budoucnosti přes zrcadlo svých pocitů, které se hned v další okamžik stávají pamětí. Nejdříve přepokládáme, pak víme. JÁ je zrcadlením toho, co si náš mozek uvědomuje i jen matně tuší. ___ Andrej Tarkovskij: Sedm let dětství na vesnici (odtud vesnice v Zrcadlu a dům i otec v Solarisu). Literární rodina: otec - básník a překladatel (odtud básně otce v Zrcadle, které čte sám otec), matka - absolventka vysoké školy literární (její literární práce měly úspěch u rodinných přátel, ale pak je všechny spálila "pro nedostatek talentu", jak si napsala v deníku). Tarkovskému byly 3 roky, když otec odešel z rodiny. Odtud "Za vše, co je nejlepší v mém životě, za to, že se ze mne stal režisér, vděčím své matce"(Tarkovskij). ___ Proto Tarkovského Zrcadlo je o paměti a o ženském principu JIN. ___ Zajímavost-vysvětlení: Jedna z prvních mystických epizod-snů, kdy si matka umývá vlasy a na hlavu jí ze stropu padá voda a sníh, kromě vizuální vzpomínky má v sobě i lidovou symboliku, kterou je obraz bořícího se domu - to je i trpící stát, i druhá světová válka, i Velký stalinský teror (označení několika souvisejících kampaní politické represe a perzekuce v Sovětském Svazu v 30. letech 20. století - viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_%C4%8Distka ). Nejzřetelněji je ten strach vidět a cítit v epizodě, kdy se matce, která pracovala v tiskárně jako korektor, zdalo, že udělala v korektuře nějakou velkou chybu. Tenkrát i za pouhý překlep v politickém slově nebo důležitém jménu hrozil Gulag. Matka, která utíká do práce, aby opravila chybu, běží kolem plakátu Stalina. Nakonec se ukázalo, že je text v pořádku.(25.6.2011)

  • MikO_NR_1909
    *****

    Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688.(16.6.2014)

  • lupuscanis
    *****

    ANDREJ TARKOVSKIJ, ZRCADLO (1975). ЗЕРКАЛО _______ od 14. 3. 2010: ZRCADLO znovu, a trochu jinak, tady: http://www.nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/2010/lupuscanis_zrcadlo.php ________ Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Mate to i inspiruje. Zahlcuje i zapaluje. Jako diváci jsme Tarkovským doslova vedeni k tomu, že neustále zaměňujeme. Třeba ženy. Milenku, bývalou ženu, matku a také ženy, dcery a matky jiných mužů. Řada s jen zdánlivým koncem. Ale proč? Ženy jako obraz ženy jediné, jíž se snad všechny podobají, a jež narozdíl od nich nepodléhá vlivu času, neboť byla z tohoto/našeho/smrtelného řádu vysvobozena Leonardem - Ginevry? A co jestli jsou tyto souvislosti hlubší. Měly by být. Vždyť tohle se v Zrcadle ani zdaleka netýká jenom žen (1). Tarkovskij se tu záměrně pohybuje na hraně, která odděluje řád od chaosu, na hraně rozlišitelného. Vystavuje tak Zrcadlo riziku nesrozumitelnosti. Proč? _______ Ještě jednou ta samá slova: Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Postavy filmu jsou protkány podobností vpravdě fatální: všechny jsou v sevření osudů, jakoby v sobě tajemně odrážely osudy těch druhých - těch které znají, těch o kterých nevědí, ba dokonce i těch, o kterých vědět nemohou. Tato provázanost, která daleko přesahuje souvislosti rodinné, je pak zdrojem dvojího typu sil. Otevírá: díky ní je možné se vracet, vzpomínat, mít půdu/zemi pod nohama, mít svou vlast, mít kořeny v běžném (lze-li to tak říci) smyslu slova; ale také omezuje: díky ní není možné začít odvíjet nit života od začátku, na čistý stůl tu vždy dopadá stín minulosti druhých lidí, vždy je tu temné předurčení k opakování tak trochu sysifovského snažení těch přede mnou, kolem mne i po mě: pokoušet se spojit, co jen velmi těžko drží pohromadě, co se vzájemně přitahuje i od sebe odvrací, co se spojit nedá, nebo, jak se zdá, jen na pomíjivou chvíli. Láska a Svár. (Hm, opět tu máme toho Empedokla, zvědaví si jistě tuhle naznačenou stopu propátrají sami... ). Tarkovskij se v Zrcadle dotýká čehosi hlubokého. Živelného tkaniva a sil, jež nás bytostně provazují. ________ Tarkovského zrcadla, nejen v Zrcadle, však bývají zašlá a klamná, s viditelnými stopami uplývajícího času. Co bychom v nich mohli zahlédnout? Jak pokládáme dlaň na vlhkou zemi, která pamatuje mnohé. A jak se dereme hloubš: k podzimnímu tlejícímu listí (viz záběr na zanedbanou, neživou studnu, zadušenou neúprosným plynutím času, s věcmi, které se zde navrátily k živlům a proměnily v odpadky, avšak nabyly těžko pojmenovatelné krásy – motiv nejdůsledněji rozvíjený ve Stalkerovi) ke kořenům, k bílým kostem předků. Jak pomalu začínáme chápat dosud skryté souvislosti... Ale tahle cesta dolů, cesta popela, nám cosi nabízí, má pro nás odměnu. Ze dna nás vyvede zpět na světlo. Ale nemylme se, to teprve díky pobytu tam dole, v té temnotě mezi kořeny, vidíme tohle světlo v tak jasných barvách. _______ V Tarkovského Zrcadle (ale i v dalších filmech) je přece jen jedno zvláštní, úplně jiné místo. Místo, které je čisté, bílé jako mléko, symbol blažené a světlé nevinnosti, nevědomosti, sounáležitosti. Bílé a čisté byť v něm po stolech pobíhají černo-černá koťata. Je to krajina dětství. Není snad ona ten pravý důvod, proč – navzdory tomu, že každý náš milostí darovaný šťastný okamžik nutně skončí (viz extaticky krásná scéna rituální koupele vlasů (2) ) – není snad tahle krajina ten pravý důvod, proč chytnout jako plamen, proč hořet, proč se znovu pouštět do zdánlivě sysifovských, k nezdaru odsouzených, podniků? Proč se pokoušet spojit, co se spojit nedá? Třeba muže a ženu...? Zbožňuji výmluvný záběr na ženu, která si z obětí muže sedá a vědoucím úsměvem reaguje na vpravdě chlapský dotaz, zda-li by si přála holčičku nebo chlapečka - jako by už dopředu věděla, jak ten věčný příběh pokračuje... Ne, ani touhle přímočarou otázkou to věčné tajemství patrně neodhalíme: co je to, po čem žena touží...? - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Post Scriptum a poznámky pod čarou: ________ (1) Nakažlivým podobnostem v Zrcadle podléhají pochopitelně nejenom ženy, ale i časové roviny (z těch Tarkovskij tvoří doslova labyrint), ale i místa (rovněž labyrint, nezřídka v jediném záběru 'bez varování' přecházíme z interiéru venkovského sídla do bytu v městském domě - z formálního hlediska tvoří Tarkovskij tyto záběry namísto obvyklého střihu, vystavěním scény tak, že se její okraje noří do tmy, a kamera skrze ně ‘vykouzlí’ vedlejší místnost, odraz v zrcadle, či místo ‘někde jinde‘). Avšak ženy o sobě a pro sebe, ženy spolu-tvarující životy mužů, a možnost/nemožnost vzájemného porozumnění mezi ženským a mužským prvkem, zůstávají v Zrcadle tématem výsostným. ________ (2) Několik nesouvislých poznámek k obrazu rituální koupele (se spojlery): V tomto obrazu je vidět, jak dokonale demiurg Tarkovskij používá a ovládá živly, uvádí je do zběsilého a krásného tance. Neskutečný sen-vzpomínka. Obraz radikálního smrštění všech rovin času - minulosti, přítomnosti, budoucnosti i snění - do jediné. --- Štastný a vzácný okamžik setkání, v němž samotném je současně vepsána jeho konečnost. Voda. Nejprve krotká, ovládaná, jako součást rituálu. Obraz setkání matky a otce, muže a ženy, kde ONA vyzařuje nespoutanou smyslnost, závratnou ženskost. Slastný úsměv na tváři, a prsty zajíždějící do mokrých vlasů… Odkrývaná proměna mise-en-scene. Do vlasů padají urvané kusy omítky. Nevnímané… Voda zbavená okovů služebnosti nese zkázu. Ohlašuje oddělení toho, co se v živlu vášně spojilo. V pozadí jiný živel, hořící plamen na plotně kamen - teplo domova. --- Voda. V Zrcadle živel klíčový. Živel žen, emocí, uplývajícího času a oživované vzpomínky... Vždyť co je zrcadlo jiného, než zklidněná a zpevněná voda? --- Živel uvnitř obydlí - oblíbený a opakovaný topos Tarkovského. Vpouští-li Tarkovskij ničivé živelno do domu v Zrcadle, není to pouhý obyčejný znak jiné skutečnosti (jako v Solaris), nebo vzácnosti okamžiku (Stalker) - živel tu na symbolické rovině zasahuje vztah mezi MUŽEM a ŽENOU na tom nejcitlivějším místě, v samotném jeho srdci. Neboť právě obydlí je to, co je před všemocnými živly „tam venku“ bytostně ukrývá a chrání, co jim dovoluje vzájemně se nacházet… Více viz inspirativní úvahy o živelnosti, prožívání slasti a "žití z..." Emanuela Lévinase v Totalita a nekonečno.(11.11.2008)

  • - Andrej Tarkovskij měl připraveno více než 20 různých finálních sestřihů, než byl konečně spokojen. (džanik)

  • - Dokumentární záběry v bahně se brodících vojáků zachycují přechod sovětské armády přes zátoku Sivaš. „Skoro nikdo se odtud nevrátil," píše Andrej Tarkovskij v knize "Zapečetěný čas". „Po nějaké době jsem zjistil, že válečný kameraman, který natočil zmíněný materiál, zahynul téhož dne, během kterého svým filmem pronikl s ohromující silou do podstaty událostí kolem sebe." (Carodej_pes)

  • - To, že v brežněvovské éře tzv. stagnace mohl vzniknout snímek natolik výlučné formy, vypovídá, že i v SSSR si byli dobře vědomi Tarkovského potenciálu. I přes neustálé ústrky mu tak nechávali prostor, který nebyl zdaleka dopřán všem. Jak dokazuje i natáčení na filmový materiál Kodak, jejž měli jako nedostatkové zboží k dispozici jen „protekční“ autoři. (Zdroj: Letní filmová škola)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace