poster

Zrcadlo

  • Sovětský svaz

    Zerkalo

  • Sovětský svaz

    Зеркало

  • Slovensko

    Zrkadlo

  • USA

    The Mirror

  • Kanada

    The Mirror

  • Austrálie

    The Mirror

  • Velká Británie

    The Mirror

Drama / Životopisný

Sovětský svaz, 1975, 107 min

  • Madsbender
    *****

    Pohliadni do zrkadla a uvidíš sám seba..._____Zerkalo je možno najosobnejšie a najnediváckejšie Tarkovského dielo. Sledovať ho je ako prechádzať galériou nádherných obrazov, ktorých ďalšie podoby možno nájsť u Bélly Tarra, Larsa von Triera, Terrenca Malicka, Andreja Zvjaginceva či Alexandra Sokurova. Intímna spoveď smerujúca k základu, prekrásnemu svojou tajuplnosťou a mýtickosťou. Lebo krása umenia spočíva v jeho nezachytiteľnosti a neopísateľnosti._____Radšej než sa pokúšať napísať vecný komentár, zacitujem z básní otca Andreja Tarkovského, Arsenija Alexandroviča, jedného z veľkých sovietskych poetov: U pohorelce v stepi na komíně spí orel. Býval tady krb. V obrazech dětství všecko bylo jiné: Caesarův triumf, pod ním celý Řím. Jen orel svěšený, ni dům, ni dým. Utiš, se srdce, i to ještě strp. ///// Do okna zvenku noc se tváří, v kouzelných brýlích temná líc. Čte v tlustém babylónském snáři jako žrec táhle zpívajíc. Bez zábradlíčka její schody jdou vzhůru, kolem nich je poušť, kde stíny vynášejí soudy za tvoji jinojazyčnost. Kde však jsou míry, pojmy, smysly? Kdo trestá? Jaké poklesky? My z jedné jeskyně jsme vyšli, kde klínopis byl pro všecky. Vše od potopy k Euklidovi nám bylo dáno dohlédnout. Vzals - vydej! Viděls, popiš slovy! V synech tě vyzývá tvůj rod. I tobě jednou svitne v nouzi přístřešek někde při kraji, dokud se býci jako bozi o boky třou a dál se plouží a žvanec doby žvýkají. ///// Už odešla. A na rozloučenou mi padaly žluté listy střesené. A doma zbyly mi jen holé stromy vyšelestěné siré jeseně. Léto jak jehla upuštěná na zem ze zdřevěnělé ruky tichosti s cinknutím propadlo se pod obrazem do myší díry za omítkou zdi. Když účtovat, pak tedy nemám ani právo na tenhle požár pod víčkem, snad ještě zazní písek rozcinkaný pod opatrným jejím kramflíčkem. Vně mého bytí, obydlí, tam v pláči a víru zneklidněné aleje, v žlutém i v modrém, v rudém - nač jí má báseň je? Nač jí má báseň je?_____Зеркало...(1.9.2015)

  • MikO_NR_1909
    *****

    Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688.(16.6.2014)

  • Pan Filuta
    *****

    9/10 Pomocí Zrcadla je možno něco vyjádřit. Možná se dotknout vlastní duše... Jenže co ten film vlastně znamená? Možná něco tuším...Určitě nejnepřístupnější Tarkovskij už proto, že je o jeho dětství, o životě jeho rodiny. Prý tam není žádná scéna, která by nebyla pravdivá... Nedoporučuji pro seznámení s Tarkovským hned na úvod. Spíš jako komplexní završení jeho tvorby.(8.7.2006)

  • rawen
    *****

    Vizuální bakchanálie toho nejopulentnějšího zrna... PS: Mimochodem fakt super jsou komentáře lidí, kteří píšou, že film nepochopili, i když Tarkovského "mají rádi" a dají tomu jednu hvězdičku. To je jako kdyby přišla do Louvru kráva, vysrala se před Monou Lisou a ještě na to hovínko byla pyšná... PPS: 10.2.2007 měním hodnocení na ultimátní - film, který mě při třetím shlédnutí (konečně v kině) tak dostane, že ani necítím bolavou zadnici, si nic jiného nezaslouží 10/10(25.10.2006)

  • lupuscanis
    *****

    ANDREJ TARKOVSKIJ, ZRCADLO (1975). ЗЕРКАЛО _______ od 14. 3. 2010: ZRCADLO znovu, a trochu jinak, tady: http://www.nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/2010/lupuscanis_zrcadlo.php ________ Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Mate to i inspiruje. Zahlcuje i zapaluje. Jako diváci jsme Tarkovským doslova vedeni k tomu, že neustále zaměňujeme. Třeba ženy. Milenku, bývalou ženu, matku a také ženy, dcery a matky jiných mužů. Řada s jen zdánlivým koncem. Ale proč? Ženy jako obraz ženy jediné, jíž se snad všechny podobají, a jež narozdíl od nich nepodléhá vlivu času, neboť byla z tohoto/našeho/smrtelného řádu vysvobozena Leonardem - Ginevry? A co jestli jsou tyto souvislosti hlubší. Měly by být. Vždyť tohle se v Zrcadle ani zdaleka netýká jenom žen (1). Tarkovskij se tu záměrně pohybuje na hraně, která odděluje řád od chaosu, na hraně rozlišitelného. Vystavuje tak Zrcadlo riziku nesrozumitelnosti. Proč? _______ Ještě jednou ta samá slova: Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Postavy filmu jsou protkány podobností vpravdě fatální: všechny jsou v sevření osudů, jakoby v sobě tajemně odrážely osudy těch druhých - těch které znají, těch o kterých nevědí, ba dokonce i těch, o kterých vědět nemohou. Tato provázanost, která daleko přesahuje souvislosti rodinné, je pak zdrojem dvojího typu sil. Otevírá: díky ní je možné se vracet, vzpomínat, mít půdu/zemi pod nohama, mít svou vlast, mít kořeny v běžném (lze-li to tak říci) smyslu slova; ale také omezuje: díky ní není možné začít odvíjet nit života od začátku, na čistý stůl tu vždy dopadá stín minulosti druhých lidí, vždy je tu temné předurčení k opakování tak trochu sysifovského snažení těch přede mnou, kolem mne i po mě: pokoušet se spojit, co jen velmi těžko drží pohromadě, co se vzájemně přitahuje i od sebe odvrací, co se spojit nedá, nebo, jak se zdá, jen na pomíjivou chvíli. Láska a Svár. (Hm, opět tu máme toho Empedokla, zvědaví si jistě tuhle naznačenou stopu propátrají sami... ). Tarkovskij se v Zrcadle dotýká čehosi hlubokého. Živelného tkaniva a sil, jež nás bytostně provazují. ________ Tarkovského zrcadla, nejen v Zrcadle, však bývají zašlá a klamná, s viditelnými stopami uplývajícího času. Co bychom v nich mohli zahlédnout? Jak pokládáme dlaň na vlhkou zemi, která pamatuje mnohé. A jak se dereme hloubš: k podzimnímu tlejícímu listí (viz záběr na zanedbanou, neživou studnu, zadušenou neúprosným plynutím času, s věcmi, které se zde navrátily k živlům a proměnily v odpadky, avšak nabyly těžko pojmenovatelné krásy – motiv nejdůsledněji rozvíjený ve Stalkerovi) ke kořenům, k bílým kostem předků. Jak pomalu začínáme chápat dosud skryté souvislosti... Ale tahle cesta dolů, cesta popela, nám cosi nabízí, má pro nás odměnu. Ze dna nás vyvede zpět na světlo. Ale nemylme se, to teprve díky pobytu tam dole, v té temnotě mezi kořeny, vidíme tohle světlo v tak jasných barvách. _______ V Tarkovského Zrcadle (ale i v dalších filmech) je přece jen jedno zvláštní, úplně jiné místo. Místo, které je čisté, bílé jako mléko, symbol blažené a světlé nevinnosti, nevědomosti, sounáležitosti. Bílé a čisté byť v něm po stolech pobíhají černo-černá koťata. Je to krajina dětství. Není snad ona ten pravý důvod, proč – navzdory tomu, že každý náš milostí darovaný šťastný okamžik nutně skončí (viz extaticky krásná scéna rituální koupele vlasů (2) ) – není snad tahle krajina ten pravý důvod, proč chytnout jako plamen, proč hořet, proč se znovu pouštět do zdánlivě sysifovských, k nezdaru odsouzených, podniků? Proč se pokoušet spojit, co se spojit nedá? Třeba muže a ženu...? Zbožňuji výmluvný záběr na ženu, která si z obětí muže sedá a vědoucím úsměvem reaguje na vpravdě chlapský dotaz, zda-li by si přála holčičku nebo chlapečka - jako by už dopředu věděla, jak ten věčný příběh pokračuje... Ne, ani touhle přímočarou otázkou to věčné tajemství patrně neodhalíme: co je to, po čem žena touží...? - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Post Scriptum a poznámky pod čarou: ________ (1) Nakažlivým podobnostem v Zrcadle podléhají pochopitelně nejenom ženy, ale i časové roviny (z těch Tarkovskij tvoří doslova labyrint), ale i místa (rovněž labyrint, nezřídka v jediném záběru 'bez varování' přecházíme z interiéru venkovského sídla do bytu v městském domě - z formálního hlediska tvoří Tarkovskij tyto záběry namísto obvyklého střihu, vystavěním scény tak, že se její okraje noří do tmy, a kamera skrze ně ‘vykouzlí’ vedlejší místnost, odraz v zrcadle, či místo ‘někde jinde‘). Avšak ženy o sobě a pro sebe, ženy spolu-tvarující životy mužů, a možnost/nemožnost vzájemného porozumnění mezi ženským a mužským prvkem, zůstávají v Zrcadle tématem výsostným. ________ (2) Několik nesouvislých poznámek k obrazu rituální koupele (se spojlery): V tomto obrazu je vidět, jak dokonale demiurg Tarkovskij používá a ovládá živly, uvádí je do zběsilého a krásného tance. Neskutečný sen-vzpomínka. Obraz radikálního smrštění všech rovin času - minulosti, přítomnosti, budoucnosti i snění - do jediné. --- Štastný a vzácný okamžik setkání, v němž samotném je současně vepsána jeho konečnost. Voda. Nejprve krotká, ovládaná, jako součást rituálu. Obraz setkání matky a otce, muže a ženy, kde ONA vyzařuje nespoutanou smyslnost, závratnou ženskost. Slastný úsměv na tváři, a prsty zajíždějící do mokrých vlasů… Odkrývaná proměna mise-en-scene. Do vlasů padají urvané kusy omítky. Nevnímané… Voda zbavená okovů služebnosti nese zkázu. Ohlašuje oddělení toho, co se v živlu vášně spojilo. V pozadí jiný živel, hořící plamen na plotně kamen - teplo domova. --- Voda. V Zrcadle živel klíčový. Živel žen, emocí, uplývajícího času a oživované vzpomínky... Vždyť co je zrcadlo jiného, než zklidněná a zpevněná voda? --- Živel uvnitř obydlí - oblíbený a opakovaný topos Tarkovského. Vpouští-li Tarkovskij ničivé živelno do domu v Zrcadle, není to pouhý obyčejný znak jiné skutečnosti (jako v Solaris), nebo vzácnosti okamžiku (Stalker) - živel tu na symbolické rovině zasahuje vztah mezi MUŽEM a ŽENOU na tom nejcitlivějším místě, v samotném jeho srdci. Neboť právě obydlí je to, co je před všemocnými živly „tam venku“ bytostně ukrývá a chrání, co jim dovoluje vzájemně se nacházet… Více viz inspirativní úvahy o živelnosti, prožívání slasti a "žití z..." Emanuela Lévinase v Totalita a nekonečno.(11.11.2008)

  • - Sovětské úřady označily film za nesrozumitelný a povolily pouze omezenou, nekomerční distribuci. (raininface)

  • - To, že v brežněvovské éře tzv. stagnace mohl vzniknout snímek natolik výlučné formy, vypovídá, že i v SSSR si byli dobře vědomi Tarkovského potenciálu. I přes neustálé ústrky mu tak nechávali prostor, který nebyl zdaleka dopřán všem. Jak dokazuje i natáčení na filmový materiál Kodak, jejž měli jako nedostatkové zboží k dispozici jen „protekční“ autoři. (Zdroj: Letní filmová škola)

  • - Dokumentární záběry v bahně se brodících vojáků zachycují přechod sovětské armády přes zátoku Sivaš. „Skoro nikdo se odtud nevrátil," píše Andrej Tarkovskij v knize "Zapečetěný čas". „Po nějaké době jsem zjistil, že válečný kameraman, který natočil zmíněný materiál, zahynul téhož dne, během kterého svým filmem pronikl s ohromující silou do podstaty událostí kolem sebe." (Carodej_pes)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace