Zrcadlo

I když tento film asi plně nechápu, nezabrání mi to dát kvalitní ohodnocení. Nevím jak to Tarkovskij dělá, že mě jeho poetika tak baví a nepřestává mě fascinovat. Proto se těším na jeho další filmy, které v brzké době plánuji a na druhou projekci dvou filmů, které jsem už měl tu čest vidět (kromě Zrcadla je to Andrej Rublev). ___ Jelikož byl Andrej Rublev o kousek lepší a zážitek z jeho zhlédnutí byl vyšší musím tento film hodnotit - 75% (04.06.2012)

Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688. (16.06.2014)

Deti sú obrazom svojich rodičov. Nie úplným, ale to nie je ani pohľad do zrkadla. Nie je to úplny obraz nás samých. Aj keď sú príležitosti, kedy sa o to všemožne snažíme. Problém je že oblbujeme skôr seba ako zrkadlo. Nemu je to vlastne jedno. To čo vidíme v zrkadle nie je realita, je to obraz reality, ktorá sa na realitu len podobá. Prekrucuje ju. Nie úplne, ale svojim špecifickým spôsobom. Tarkovského zrkadlo je film postavený na podobnom princípe. Jeho obrazy, dávajú zmysel. Sú to výseky zo situácií, ktoré nám môžu prísť dôverne známe, alebo ktoré definujú dobu a krajinu v ktorej hlavný hrdina vyrastal, alebo na ktorú má spomienky. Film sa sústreďuje na postavu ženy a matky. Je prítomná v mnohých scénach a cítiť z nej rozpor a určitú nechuť k udalostiam, ktoré ju stretávajú, ale aj pokoj, ktorý sa jej dostáva v naozaj výnimočných momentoch. Hlavným hrdinom je tu kamera, ktorá neprechádza priestorom tak často ako tomu bolo v predošlých Tarkovského filmoch, ale ktorá má tendenciu do miestností a priestorov vstupovať a tým nám dovoľuje nazrieť do všedných dní jednej rodiny. Kontrast prírody a človeka je tu podobne ako v predošlých filmoch viditeľný a umocňuje emocionálny zážitok z videného. Film strieda rôzne rozprávačské postupy aby odovzdal divákovi nejakú emóciu. Čo sa mu aj darí. Spolu s Andrej Rubľevom najúchvatnejšie dielo tohto tvorcu. (16.07.2011)

Zrcadlo je lyrická filmová báseň, závoje vzpomínek, které jsou nahodile poskládány jako stovky střípků a střepů básníkem narychlo poslepovaného zrcadla, jež se roztříštilo úderem nedokonalého vědomí. Pomalé kamerové jízdy tvoří zdání až hypnotické kamery, film tak má svou dynamiku v pravidelném plynutí a zpomalování scén, které je navíc podpořeno emočně vypjatou hudbou. Jako jeden z důležitých motivů se objevuje motiv spěchu, civilizačního stresu, který je stavěn coby protiklad věčnému klidu a spočinutí. Leitmotivem jsou pak vzpomínky na matku a ženu, otce a syna... Tarkovského metoda není čirý surrealismus, je to skutečně spíše lyrické vyjádření nahodilých obrazů útržků vzpomínek, pocitových můstků mezi dlouhodobou a krátkodobou pamětí, propojení racionálního a podvědomého, deja vu, zapisování vzpomínek formou rozvolněné filmové básně. Lyrika přece svá témata vždy rozvíjí v časově paralelních obrazech, neboť nepostihuje chronologický sled událostí, vrší pocity nahodile vedle sebe, jde hlavně o působení na city čtenáře (diváka). Španělsko, toreadoři a generál Franko, hned vedle něj čínský předseda Mao, Velká vlastenecká válka, Mojžíš s hořícím keřem, otcovy verše, Puškinův dopis se zásadní myšlenkou, že rozdělením křesťanství na západní a východní vedlo k izolaci Ruska...což ovšem mělo svůj význam... Létání (horkovzdušné balony) + Umění (knižní reprodukce) + Hudba = KRÁSA (Raději v závorce se sám sebe ptám, jestli to není až příliš kýčovité spojení?) (02.01.2012)

Zrcadlo je Tarkovskijho zrcadlem vzpomínek na dětství. A jak je u něj zvykem, tento osobitý tvůrce nenatočil nic přímočarého. Mnohdy je divákovy jasné, že je příběh vyprávěn z pohledu Tarkovskijho - dítěte, kdy vzpomíná na maminku a tatínka, načež jsou do příběhu zakomponovány obrazy Tarkovskijho - básníka, které nesouvisí s jeho vzpomínkami, ale do filmu vlastně sedí. Takže i když chvíli sledujete jasně daný děj, v příštím okamžiku můžete přemýšlet nad tím, proč jsou do něj zakomponovány právě tyto obrazy. Na to zná odpověď jen jejich autor. Artové filmy mají pro diváka velmi tenkou hranici mezi nepochopením a prozřením. Tarkovskijmu se, i dle hodnocení, povedlo nezůstat pod touto hranicí. (05.06.2014)