Zrcadlo

Jediné čo sa k tomu odvážim napísať je to , že sa mi nenormálne páčia Tarkovského obrázky a myslím, že ktorékoľvek políčko z tohto filmu, ktoré je jeho, by obstálo ako umelecká fotografia. Zmysel režiséra pre obraz a jeho spojenie s hudbou skutočne v Zrkadle prebíja pre bežného diváka ostatné zážitky z filmu, pretože už na prvý pohľad je to dielo výsostne osobné a ako také úplne prístupné snáď len jeho autorovi. 9/10 (02.01.2007)

Andrej Tarkovskij sbírá střípky, které mu zbyly ze života, a z odrazů, které na nich ulpěly, staví fascinující intimní mozaiku. Nějak mě to sebralo, přesně takhle jsem si totiž vždycky představoval autobiografickej film, a nikdy mě ani nenapadlo, že už něco podobnýho někdo natočil. Vnímám proto Zrcadlo hodně osobně... (22.01.2007)

Test bdelej bystrosti a nadviazanie horibilne zaťažkávajúceho kontaktu s intímnymi portrétmi z detských čias muža exponovaných predzvestí. Pokora, výčitky, spätné (dobré aj zlé) spomienky previazané s matkou, otcom, synom sú zaznamenávané pozvoľným, no za to (na postavy) vymeraným a (na scenérie) periférnym šamanstvom kamerového guru. Eduard Artěmjev sa na farbistej filtrovej hostine podujal nekresťansky výstižným nazvučením, ktoré hltá jednu sekvenciu za druhou. Dotyk eventuálnej nezrozumiteľnosti je nepotlačiteľný. Nehladí, (aj mňa) priam facká, ale "Zerkalo" má to pádne (nevyčerpateľné) významotvorné gro kvôli ktorému sa s rozbíjaním neráta. Andrej Tarkovskij zapriaha na oprate filozofie niečo medzi pamätnými dielami "Solaris" a "Stalker". S väčšou snahou kúsok pobrateľný, ale po prvý krát so mnou vibruje len závan zopár zamyslení, ktoré ma na rozdiel od iných aktivitu vyžadujúcich "zaklínadiel" nechali posedávať mierne zmoreného i nenaplneného. (27.04.2010)

Po uhrančivém Stalkerovi a těžko proniknutelném Solarisu, který jsem docenil až značnou dobu po zhlédnutí, jsem sáhl po Zrcadle. A nebyl to tah zrovna šťastný. K alespoň náznaku pochopení toho, co se v Zrcadlu děje, mi totiž chyběl nejen přehled o ruské literatuře, dějinách a kultuře, nýbrž především 500 stránkový manuál k Tarkovského psyché, který by mi mohl trochu pomoci k rozkrytí hluboké symboliky nejasné mozaiky asociací a vzpomínek z nejrůznějších období a stavů. U Stalkera jsem se sice také topil, ale byl jsem fascinován od začátku do konce a nakonec jsem si dokázal utvořit alespoň hrubé povědomí o poselství filmu. Tady jsem jen pokukoval po hodinkách. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale u Zrcadla chybí tvrdá ruka producenta, která by Tarkovského uměleckou svobodu trochu přiškrtila.. (16.03.2015)

Zrcadlo je Tarkovskijho zrcadlem vzpomínek na dětství. A jak je u něj zvykem, tento osobitý tvůrce nenatočil nic přímočarého. Mnohdy je divákovy jasné, že je příběh vyprávěn z pohledu Tarkovskijho - dítěte, kdy vzpomíná na maminku a tatínka, načež jsou do příběhu zakomponovány obrazy Tarkovskijho - básníka, které nesouvisí s jeho vzpomínkami, ale do filmu vlastně sedí. Takže i když chvíli sledujete jasně daný děj, v příštím okamžiku můžete přemýšlet nad tím, proč jsou do něj zakomponovány právě tyto obrazy. Na to zná odpověď jen jejich autor. Artové filmy mají pro diváka velmi tenkou hranici mezi nepochopením a prozřením. Tarkovskijmu se, i dle hodnocení, povedlo nezůstat pod touto hranicí. (05.06.2014)