Hlavně v klidu!

Alain Delon na mě vždy působil jako člověk, který se bere hrozně vážně a nemá smysl pro humor. Není mi ale úplně nesympatický a na většinu jeho krimithrillerů do poloviny sedmdesátých let, které většinou měli na starosti ti nejrenomovanější francouzští scénáristé a režiséři sedmdesátých let, se opakovaně rád dívám. Hlavně v klidu! je ale komedie a na herci, který se proslavil chladným vytupováním, je vidět, že se do komediální polohy kněze, který najde svou domněle mrtvou manželku, vyloženě nutí a není mu přirozená. Delon se tímto snímkem sám chtěl vymanit z gangsterské škatulky, moudře však pochopil, že přes komediální pole jeho cesta nevede, vrátil se k vážnějším žánrům a odlehčenější polohu nasadil úspěšněji v sebeironických rolích ve filmech Kdo nastaví kůži a Poloviční šance. (07.04.2013)

Tak tohle nemělo chybu. Alain Delon v komedii je tak trošku  vzácný úkaz, ale tady mě neskutečně bavili, především jeho vnitřní nebo i vnější monology. Chlapík, který se stáhne po umrtí své ženy do kláštera, aby velmi záhy zjistil, že jeho mrtvá žena není až tak mrtvá a usmyslela si, že svého Alánka chce zpět a nějak jí nevadilo, že je vdaná za nějakýho bambulku. Alaina všechny tyhle informace hodně rozloží a tak jednu chvíli před ženou utíká, v jiný kvůli ní rozmlátí celej bar a v jiný rozjímá s církevním otcem "Mají ženy duši, otče?" "o tom nechali kněží hlasovat a vyhrálo, že ano." "aha" "ale bylo to těsné 302 pro a 300 proti." "takže stačily dva hlasy a byly zvířata? " "ano" "a nemohlo by se hlasovat ještě jednou". Prostě pompézní dialogy a krásně komický náhled do chlapovi duše ze kteoru cvičí ženská. Navíc Alain a jeho ex v hlavní roli maj mají mezi sebou neskutečnou jiskru a něco mě říká že se vysloveně protlemili natáčecíma pauzama. (08.02.2023)

Byla by to podprůměrná ne/komedie, kde Delon jezdí na mopedu v dlouhých záběrech po mořské pláži (bez zjevného důvodu) a věřící na něj dlouze tupě čučí, když dostává různě odstupňované hysterické záchvaty na kazatelně. Případně se pere s námořníky ve stylu Buda Spencera a Terence Hilla. K smíchu nebyla jediná scéna. Co však hodnocení ještě srazilo, byl příběh. Delon svou bývalou manželku fackuje, nadává jí, různě jí vyhrožuje, její současný manžel se chlubí tím, jak nakopal několika holkám, které pásl, některým vypálil za „zlobení“ cejch…. A bývalá žena Delona stále miluje, vše dělá jen pro něj, aniž on by projevil jediný náznak jiného citu než žárlivosti a jiného chování než brutality. V dramatu by to možná prošlo, ale v jakože komedii? Ani omylem! SHRNUTÍ: Nuda u násilí vydávaného za legraci. (08.02.2023)

Můj ty svatý Vatikáne. Zvaž můj úřad. Vrátila se. Bezbožná. Nebožka - choť. Ochotná Siréna, s atributy vamp. Zamlží nejeden žalm. Já, její maják na cestě. Argonaut, s vlastnostmi Othella. Kvůli ní. Roztrhám roucha celibát. Pohleď. Namísto k lidu. Zrak upírám. K oltáři. Se ženu. Nevážně. K odvážnému Amorovu kroku. Posvětit "staronový" stav. (04.02.2023)

"Otče, jsem manžel vaší ženy." Jacques Deray se po psychologickém dramatu Bazén a stylové gangsterce Borsalino pustil do komedie. Opět s Alainem Delonem a opět s výborným výsledkem. Delon dokázal překvapivě lehce vyměnit image ostrého hocha za kleriku a kolárek, a ač byli v době natáčení s Nathalií už pár let rozvedeni, chemie mezi nimi funguje - alespoň na plátně - bezvadně. Sestavu doplňuje Paul Meurisse jako rozšafný biskup a Julien Guiomar coby manžel č. 2. Třešničkou na dortu je kostelník Paul Préboist, jako obvykle v malé roli, a jako obvykle nezapomenutelný. Opravdu mimořádně zdařilá komedie, kterou divák docení tím víc, čím víc se orientuje v církevních reáliích. "Propast volá! Ámen." (21.10.2011)