Kamera:
Jan MatiášekObsahy(1)
Korespondence Voskovce a Wericha je silnou výpovědí o životě dvou mimořádných lidí v nelehké době. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozešly, jsou strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhalují i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek. Tyto dopisy, které např. u J. Voskovce představují vrchol jeho poválečné literární tvorby, jsou neocenitelným dokladem duchovního světa V+W. „Forma zkratky, krátká spojení, divadelní narážky, privátní kódy, k tomu brilantní stylizace a neuvěřitelná oslovení i podpisy“ – tak velice výstižně charakterizuje tuto korespondenci kritika.
Souborná korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha u nás vyšla knižně v roce 2007 a o tři roky později se dočkala své divadelní podoby. Scénář napsala Dora Viceníková a nastudoval režisér Jan Mikulášek. Inscenace v brněnském Divadle Reduta se stala jedním z nejvýznamnějších počinů českého divadla posledních let. Vzácně se na tom shodují diváci i kritika. Svědčí o tom plné divadelní sály nejen v Brně, ale i všude na zájezdech a také řada prestižních ocenění.
(Česká televize)
Recenze (13)
oceňuji odvahu české televize zkusit přímí přenos z divadla a doufám, že se podobný projekt na čt ještě objeví. Samo představení je až překvapivě výborné, nečekal jsem že mne to tolik chytne. Herci se svých rolí zhostili perfektně, čemuž jim notně dopomohly samotné podklady ()
Chviličku tvralo, než jsem tomu přišel na chuť, ale opravdu jen chviličku, než jsem si zvykl na pro mne neznámé herce a osobitou výpravu a režii. Pak už to bylo nádherné. Vtipné, vynalézavé, mělo to spád a v závěru to bylo svíravě smutné. ()
Ačkoliv přenos ještě nezačal je nasnadě, že Mikuláškova inscenace z brněnské Reduty patří vůbec k absolutní špičce v českém divadle - nejen tohoto desetiletí, ale možná... století. Tahle dechberoucí výpověď dvou smutných komiků a jedné neméně smutné ženy je jímavým obrazem dvou gigantů (a Zdeničky) v toku podivných českých dějin. Víc než o nich je to však o noblese, nadhledu a hořké radosti génia. Čistá, smutná sic nepatetická krása. ()
kvůli tomu představení jsem jel před rokem do Brna a stálo to za to. Už dlouho jsem neviděl tak dobré divadlo, které není samoúčelné a herci předvádějící se hlavně sami sebe, jak je to teď běžně zvykem. Snad hlavní protagonisty úspěch nezkazí. Korespondence je ideální seznámením charakterů a soukromých životů Voskovce a Wericha. Těším se i na přímý přenos a vřele všem doporučuji. Ještě krátká reakce po přímém přenosu - prožitek byl podobnej jako při živém, i když se to do velkého divadla moc nehodilo a klasicky mi vadí televizní střih a hodně časté záběry na detaily - prostě na živé představení to nemá. [ PŘÍBĚH: 3 /// NÁLADA: 2 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Po všech stránkách precizní a cenami ověnčená transformace osobní korespondence legendárního tandemu Osvobozeného divadla Voskovec – Werich, jež vyšla knižně ve třech svazcích v letech 2007 a 2008, do podoby strhující a emočně silné divadelní inscenace brněnské Reduty. ~ Je zjevné, že již onen prvotní proces dramatizace byl nelehkým úkolem, jelikož vytvořit z monologických dopisů – byť plných vtipu, životní moudrosti i krásné češtiny – funkční divadelní kus vyžaduje notnou dávku citu i umu. Navíc, je-li původní látka takto rozsáhlá. Autorce scénáře se to povedlo! Vybrané pasáže dopisů z let 1948 – 1980 (období od Voskovcovy emigrace až do Werichovy smrti) v prvé řadě zrcadlí jejich mimořádně silné PŘÁTELSKÉ POUTO, jejich starost a zájem o druhého a zároveň stesk po druhém. Jejich korespondence spojuje dva lidi velmi si blízké, vytváří jakýsi pomyslný most naopak mezi dvěma navzájem tolik rozdílnými světy a politickými systémy. Zachycuje reakce a komentáře k věcem bytostně osobním, ale i veřejným a společenským. Je vzácným dokladem duchovního světa V + W. ~ Tato invenčně pojatá inscenace s množstvím svěžích nápadů těží z přirozených výkonů hereckého dua (Václav Vašák + Jiří Vyorálek), jemuž sekunduje ženský element v podobě Werichovy ženy Zdeničky (Gabriela Mikulková), která se čas od času převtělí do partnerky Voskovcovy. K tomu minimalistická scéna v bílé barvě s prostým interiérem třikrát překlopeným, v němž ještě více vyniknou nejenom dílčí výstupy, ale i barvy a další rekvizity. ~ Čistá / dechberoucí / radostná, hned však truchlivá výpověď dvou smutných komiků odloučených od sebe vinou politického rozdělení světa, jež v závěrečných desítkách minut přejde v hořkou a velmi syrovou (díky vhodně zvoleným uměleckým prostředkům i efektům) výpověď stárnoucích protagonistů, kdy atmosféra houstne, nemoci přibývají, naděje ubývá a svět černá. Až zůstane tma. A divákova deprese. Neobyčejně působivé. ()
Znám všechno od milovaných a ctěných V+W tedy i tyto dopisy, které bolí když si člověk připustí že zrovna tihle klauni na sklonku života museli tolik bolesti zažít,věřím že to má a mělo nějaký smysl....Dopisy jsou pro mne tak silné že vlastně nevím zda je k nim inscenace potřeba, a tak ji nehodnotím jen ty slova...Ale je dobře že vznikla, protože by se ke spoustě lidem korespondence nedostala... ()
Viděla jsem to už naživo v MDMB a herci sklidili potlesk ve stoje. Zaslouženě! Úžasné představení. ()
Bohužel jsem neviděla celé vystoupení, ale to, co jsem viděla, mě velmi zaujalo! Tak osobité, originální a tragikomické zpracování korespondence dvou velikánů české komiky a velkých kamarádů mě naprosto nadchlo a asi si to budu muset ještě někdy pustit celé. Skvělá podívaná a ta krásná "werichovská" čeština si rozhodně zaslouží čtyři hvězdy. ()
Povedený přímý přenos, na den státnosti. Oslava jedněch největších umělců naší historie. Příběh/ nepříběh o přátelství překonávajíc, velkou vzdálenost a nelehkou dobu. Hlavně je zde také ukázána "druhá strana mince" W+V. Werich musel bojovat jako každý jiný člověk s nepřízní, ale protože byl optimista až dokonce a prostě Werich tak se na to zapomíná. Jsem rád, že jsou zde připomenuty i tyto nepřízně. Ostatně i život Voskovce, je ukázáno jak se vyvíjel a proč. Scénáři a zapracování korespondence poklona. Na zpracování bych možná nějakou tu výtku našel ale rád jí zapomenu. ()
Přiznám se, že jsem trochu zděšený z celého představení, proto ho nebudu hodnotit. Celé mi totiž přišlo, jako alternativní podbízivá moderna, za každou cenu. Z tohoto materiálu šlo vytvořit něco více, než jen frašku, protože ony dopisy obsahují často zajímavé myšlenky a připomínky k dané době a je velká škoda, že některé nebyly připomenuty, nebo zmíněny. Nemám nic proti alternativnímu umění, ba naopak si ho vážím, u této hry si však zpracováním nejsem tak úplně jist. Platí totiž, že divadlo je buď dobré, nebo špatné. Nepřesvědčí mě ani úspěch hry, protože řečeno slovy Jana Wericha "Masa má vkus." Možná jsem však příliš přikrý, a tak hru nehodnotím! ()
Velice mě potěšilo, že se česká televize rozhodla přenos uskutečnit a převedla obraz na naše obrazovky..velice povedená inscenace, kde tvůrci a samozřejmě představitelé hl. rolí ukázali své mistrovství a šikovnost, když takto přesvědčivě a povedeně převedli korespondenci dvou velkých postav našich dějin na prkna našich divadel, kde se lidem zase o něco více přiblížili..PS: jsem rád a těší mě, jak stoupl za pouhý jeden večer počet příspěvků a hodnocení a že lidé v této zemi stále dokáží ocenit naše staré dobré klasiky a velikány národních dějin :) ()
Padá mi čelist. Myšlenky, které u V+W zůstaly v dopisech, by jiní vydávali jako své celoživotní dílo. Intimní a velmi lidské. Pro mne to bylo asi poprvé, kdy "netradiční způsob inscenace" takhle dobře zafungoval. A ta čeština! ()
Dechberoucí, současné a živé divadlo. Znamenitý televizní přenos, který divadlu neublížil. Kolik barev má černá a bílá? ()