Jsem nesmělý, ale léčím se

Po shlédnutí několika filmů s Pierrem Richardem mám jasno, líbí se mi moc jeho filmy, kde účinkuje, ale o hodně méně pak filmy, které i režíruje. Potvrdilo se mi to u tohoto filmu, nebo u filmu Roztržitý. Na druhou stranu filmy režírované Francisem Veberem, jako Kopyto, Hračka, Otec a Otec, Uprchlíci nebo Velký blondýn s černou botou jsou úplně jiná kategorie a mají ode mě vždycky 5 hvězd. Tento film jsem protrpěla, chápu, že stydět se může každý a nápad, že na až nepřirozené stydlivosti postavím celý film je jistě zajímavý, ale pro mě otravný. Nedokážu se do hlavní postavy vcítit ani ji pochopit, jediné, co prožívám je lítost a vztek nad jeho neschopností. Navíc jeho objekt touhy, skleníková křehotinka bez chutě a vůně s povýšeným výrazem, jen tak bez zájmu proplouvá místnostmi a já tuplem nechápu, co je na ní tak úchvatného. Zkrátka láska je slepá. Stejně tak jsem jako dítě nechápala a nechápu dodnes Pata a Mata. Jejich neschopnost mě nebaví, ale irituje a podobně to mám i u tohoto filmu. Jediné co se povedlo byl nákup spodního prádla. A ještě jeden poznatek, jakkoliv se mi líbí hudba Vladimira Cosmy, tak i u těchto dvou filmů, Jsem nesmělý ... a Roztržitý mě vůbec nezaujala, na druhou stranu u těch ostatních, zejména u Hračky, mi přijde překrásná. (17.07.2022)

Tady se Richard pohybuje v rovině, na které ho většina diváků zná a na kterou je nejspíš sám zvyklý. Situační gagy dotažené až do krajností jsou někdy lehce za hranicí dobrého vkusu, ale to spíš kvůli konceptu postavy než Richardovu hereckému výkonu. Možná jde o to, že muž by pro svou vyvolenou dokázala opravdu cokoli. Bohužel málokterá žena je jako Agnes a dokáže ocenit obětí, které muž při svádění činí. Pierrovo finální vyznání je stejně nešikovné jako on sám, ale stejně tak upřímné, vzhledem k tomu, že nebyl ochoten svou vyvolenou ani pozdravit. (14.06.2014)

No... nechtělo by to přece jenom taky trochu jiného, než jen situačního humoru? A vůbec, co je to za chlapa ten kudrnatej blonďák?...Ne, vážně, české pojetí Pierra Richarda a Pierra Richarda v originálním znění, to jsou dva úpně rozdílní lidé. A nějak jsem si na to nemohl po celou dobu zvyknout. Ale k filmu. Přišel mi vskutku až příliš banální. Jako nenáročná oddychovka ( něco ve stylu Jáchyme, hoď ho do stroje ) to má sice něco do sebe, ale když už, tak raději v českém pojetí, na nějž jsem ( pravděpodobně nejen já ) přecejen už zvyklý (17.05.2009)

Bláznivý a pro Pierra typický příběh, který zkouší zajít zase až za hranici nesmělosti a zkouší asi něco, s čím nikdy neměl problém. I když právě tak Pierra znám z jeho komedií asi nejlépe. Do toho nádherná hudba od Vladimira Cosmy a neuvěřitelně příjemný příběh. Koukal jsem na něj během období, které bylo pro mě více, než jen stresující a Pierre mě přitom dokázal udělat obrovskou radost. Tyhle pocity snad fakt přináší jenom staré dobré francouzské komedie. (25.06.2012)

Vzpomínám, jak mě kdysi jeden kamarád coby čtrnáctiletého smrkáče v šusťáku vzal na mou první didžinu. Od osmi do deseti jsem sbíral odvahu, abych vůbec vešel dovnitř, do půlnoci jsem se obličejem ke zdi houpal do rytmu v rohu kulturního sálu, až jsem zhruba o půl jedné v odrazu okenní tabule uviděl holku. Na baru jsem si poručil lahváče, nechal si ho otevřít, rázným šustivým krokem jsem zákeřně zezadu přistoupil ke své oběti, poklepal ji na rameno a mužně skřípavým hlasem se jí optal "Dáš si? Je otevřený." Asi o deset roků starší slečna jen mrkla ke dveřím a o dva loky déle už jsem venku s nagelovaným plešatým vrátným probíral, kudy to budu mít nejblíž domů. Shodli jsme se na tom, že radši půjdu rychle, aby mě náhodou nedoběhnul a nenakopal mi prťku. Během následujících let jsem se na dívčí střední škole díky pravidelnému tréninku vyléčil, ale řeknu vám, že mně včera stejně bylo zvláštně, když jsem sledoval Pierra, kterak doslova hoří touhou... (04.01.2015)