Led Zeppelin: Celebration Day
VOD (1)
Obsahy(1)
Vůbec poprvé od rozpadu kapely po smrti Johna Bonhama, Led Zeppelin zahráli v Londýně kompletní set, ve kterém nechybí hity jako Stairway to Heaven, Black Dog a Rock'n'Roll. HD kvalita a 17 použitých kamer, zvuk mixovaný přímo členy kapely jsou zárukou skvělého zážitku! (oficiální text distributora)
Recenze (42)
Patřím do generace, která Cepelíny milovala, ale já jsem v tomto směru byl vždy nechtěně černou ovcí. Já je totiž také chtěl zbožňovat, chtěl jsem ujíždět na jejich tvorbě, chtěl jsem s nimi hrát na neviditelnou kytaru, ale oni mi zkrátka nikdy nepronikli do srdce. Několikrát jsem jim dal šanci, ale pokaždé ji spolehlivě promarnili. Tentokrát jsem zkusil koncert, protože "naživo" zaujme takřka cokoli, ale dopadlo to zase tak, že jsem se ke konci ani neprokousal. To je asi dobře, neboť mé hodnocení by patrně bylo ještě mizernější. Sorry, hoši, fakt jsem se snažil. ()
Nechápu, proč je to zde označováno za dokumentární film a ještě méně, jak se záznam koncertu, když tolik jiných věcí je filtrováno, může dostat mezi nejlepší filmy - asi chyba systému. To ale jen na okraj. Jinak musím přiznat, že celé dvě hodiny jsem na to koukat nevydržel - jako tradičně u záznamu koncertu, protože ani záznam toho nejlepšího nejlepší kapely na světě by mě nebavil, co teprve tohle. Zkrátka z toho naprosto nedokážu načerpat atmosféru - myslím, že člověk by u toho musel být, nebo si to aspoň pouštět v nějakém dobře ozvučeném kině a na plátně. Vlastně ani nevím, jak se dá taková věc hodnotit. Ty tři hvězdy teda symbolizují spíš pokrčení rameny, ke kterému jsem donucený, když chci kompletovat zdejší žebříček. ()
Koncert Led Zeppelin bez Bonza s mladým Bonhamem v roce 2007 neunikl pozornosti snad žádného fanouška tohoto legendárního a dodnes nepřekonaného hudebního seskupení. Staří pánové si to s Bonzo jr. pěkně dávali, potěšili své fandy největšími fláky, které vytvořili, a nutno říct, že jim to stále šlape. Není to sice jako za mladých let, ale jako dárek pro své věrné se jim to náramně povedlo. Stairway to Heaven zahráli víc než bravurně. A pochválit musím také kameru, která zabírá přesně to, co chci jako divák a posluchač vidět. ()
Záznamy koncertů by měly mít samostatnou kategorii a necpat se mezi 300 nejlepších filmů. Přiznám se, že jsem se vydržel na 3 spocené dětky a tlustého bubeníka dívat asi hodinu. Druhou hodinu už jsem pouze poslouchal. Zeppelinskou tvorbu nemám rád. Líbí se mi pouze hit Stairway to Heaven. Všechno ostatní jsou totální sračky a udivuje mě, co na této kapele lidi vidí a slyší. Nudou jsem málem pomřel. Na jejich koncert bych se nikdy nevydal. Dávám odpad! ()
Led Zeppelin jsou nezpochybnitelnou hardrockovou legendou a z tohoto ojedinělého koncertu je vidět, že všichni čtyři (ano, počítám k nim i syna původního bubeníka) jsou naprostí profesionálové. Nebo si s tím záznamem někdo těch pět let tak dlouho hrál, že to tak nakonec vypadá. Ale zejména Jimmy Page působí dojmem, že čím je zpocenější, tím víc si pobyt na pódiu užívá a hraje jako rockový ďábel. Opravdu škoda, že šlo o jediný koncert! Obraz a zvuk z Blu-raye nemají chybu, to je přesně ten případ, kdy HD dává smysl. ()
Prísne hodnotenie, pretože páni robia, čo môžu. Ja sa ale skrátka asi nikdy nebudem vedieť stotožniť s týmto typom, hoci jednorázových, návratov. No Quarter alebo Page & Plant album svoj význam mali, toto je iba privolávanie časov, ktoré vrátiť nejde. Chvalabohu za Planta a jeho zásadovosť! ()
Parádní.. Chlapům to někdy ujede, někdy se nestrefí tak přesně do noty jako za mlada, některé kousky už nemají tak kulervoucí dynamiku, ale to je jen dobře.. díky tomu je to opravdové, má to šťávu a napětí. Je extrémně sympatické jak si zde nikdo nehoní vlastní triko, ale opravdu se každý jeden z nich podřídil potřebám tohodle projektu. Robert ubral na hračičkách, odbočkách a kudrlinkách, které ve své sólové tvorbě(především posledních let) dovádí až do nekonečně protahované onanie. Jimmy ani Robert nedávají na odiv svou teoreticky lepší sehranost(přecejen mají za sebou pár společných projektů) a John ani junior nezůstávají na vedlejší koleji. Naopak, JPJ je zase tím gentlemanským a spolehlivým okem hurikánu a Jason nezůstal svému příjmení nic(ale absolutně nic) dlužný- krásně uzavřel ten generační koloběh, na okamžik tlačil ten stejný vozík jako jeho táta a jeho genový vzorec do toho celku prostě sednul jak prdel na hrnec.......... Po technické stránce je to špičkový záznam, který kombinuje perfektní kompozice a zaostření se vzdálenou roztřepaností ve střihové dynamice, která přesně odpovídá drajvu daného songu. Musím se přiznat, že tohle si budu pouštět asi radši než Song Remains The Same -a příbuzné vrcholové záznamy- protože je v tom více nadhledu, pokory a lidskosti.. Staříci už znají své limity, ví, že nejsou nesmrtelní, že pozlátko a sláva nejsou věčné a všemocné... Méně pózy, více magie.... Sapr! ()
Čistá radost z hudby. Kudrnatý blond dábel Robert Plant, v každém momentu cool Jimmy Page, virtuózní a introvertní J.P. Jones a silácký Jonathan Bonham - čtyři pánové v letech, kolik rambajsu dovedou udělat. Netřeba doprovodných muzikantů a velkých efektů, pánové na svém - dost možná posledním společném koncertu - předvedli maximum a dali nadšeným divákům své srdce na dlani. Hit za hitem, dynamický střih, povedený zvuk. Silný zážitek... ()
Famózní. Mám pocit, že Celebration Day má potenciál postavit se vedle DVD Led Zeppelin z roku 2003. Perfektně poskládaný set (ono, ať by zahráli v podstatě cokoliv, dopadlo by to povedeně), přesná souhra zbývající trojice doplněné o mladého Bonhama a našláplý zvuk. Na výjimečnosti všemu přidává i fakt, že ten reuninový koncert byl jeden jediný, žádné turné... A podle mě je to tak dobře. Mimochodem, vrcholem je Kashmir, ve kterém do toho Bonzův synek mlátí neskutečně, a rovněž Plant tam vytahuje ze svého hlasového rejstříku to nejlepší. Page se smyčcem v Dazed and Confused taktéž nemá chybu. ()
Dokonalé! Trojlístek Zeppelinů šlape skvěle, v písních nepoznáte zestárnutí ani trochu. No dobře, možná nám Jimmy Page nezahrál tak dlouhá sóla, ale i tak mu to hraje výborně. Robert Plant neztratil ze svého hlasu ani kousek a nenápadnost mého oblíbence Johna Paula Jonese je opět neskutečná. Kashmir či nejlepší píseň všech dob - Stairway to Heaven. Dokonalé! ()
Splněný sen několika generací. Led Zeppelin opět pospolu. Pouze bez zesnulého Johna Bonhama, kterého zastoupil, o nic hůře bijící syn. Opatrné úvodní písně nedávají tušit jak moc to tihle dědové ještě jsou schopni rozjet. Výborný koncert, úžásná šou. Proložená digitálně upravenými záběry navozující atmosféru dřívějších záznamů. Oku a hlavně uchu lahodící mistrovský zážitek. Jen Plantovi už to tak neřeže a Page si prozměnu "obarvil" vlasy. ()
Možná je to smutné, ale tenhle koncert byl pro mě dosavadním největším zážitkem z kina v letošním roce. Už jen fakt, že je naprostým unikátem a že příležitost vidět tuhle skupinu naživo mít nikdy nebudu, mi způsoboval "husinu" (ten Kashmir!). Plantovi to ještě zpívá, Jonesova všestrannost je nepostradatelná, Page jednoduše válel (a nikdo mi snad nevyvrátí, že se jedná o jednoho z nejlepších kytaristů všech dob :) a mladý Bonham, přes všechny emoce, předvedl doslova výjimečný výkon. Zahráli, udělali show, pak přidali, rozloučili se: legendární záležitost! ()
Legendární vzducholoď na jeden večer opět vzlétla, o lístky projevilo zájem 2 miliony lidí a sám Robert Plant koncert označil jako nejlepší od roku 1975 - což je záruka velké kvality. Mám pocit jako kdyby tato super kapela již 35 let před celým světem utajovala své pravidelné koncerty. Nějaká pauza tady totiž vůbec není znát - holt tak se poznají praví mistři. Na bubenickou stoličku usedl syn Johna Bonhama - Jason a myslím, že jestli se táta ze shora díval, tak musel být pořádně pyšný - neskutečný výkon!!! Nejvíc mě ale bavilo sledovat kytaristu Jimmyho Page.. je prostě nejlepší a tady to opět dokazuje. ()
První hvězda pro Roberta, za jeho zničenej, vychlastanej a přesto úžasnej hlas. Druhou si zasloužil Jimmy, kterej v třiašedesáti předvádí na kytaru to, co před ním uměl jen Hendrix. Třetí hvězda pro JPJ a jeho bezchybnou basu a ještě bezchybnější klávesy. Jason Bonham se pěkně potatil a ukázal, že na to taky má. A když začal zpívat s Plantem, bylo rozhodnuto o hvězdě číslo čtyři. No a ta pátá už je tady jen za perfektní show, věk účastníků, hitovky, který si necham hrát na pohřbu a vyprodaný outůčko. Jen škoda, že žiju ve špatný době. Za pár let se stane tento dokument kultovní a bude se povinně promítat na základkách a děti si možná uvědomí, že Bieber, Rebecca Black nebo Rihanna jsou ZLO! ()
John Paul ***** Robert **** Jason **** Jimmy *** I přes ten věk hlavně u Jimmyho, kterýmu tam ty prsty v sólech už prostě nehrabou tak rychle jako dřív, se dá kvalita skladeb, který tahle parta vytvořila, srovnávat jenom s těmi top kousky v historii rockový hudby. ()
Atmosféra vás vtáhne do děje tak, že po každé písničce chcete i v kině tleskat. ()
Zcela normální koncert Led Zeppelin, pokud pominu vyjímečnost situace, za které se pánové sešli a koncert odehráli. Nic převratného v nasnímání koncertu není, čistě jen lahůdka pro milovníky kvalitní hudby. ()
Pripájam sa k názoru užívateľa xxmartinxx s tým, že tiež nechápem, čo to robí v kategórii "dokumentárny film". A práve trochu intra, outra, či iných vsuviek tomu podľa mňa chýbalo. Koncert, fajn, no všetko ohľadom neho som sa musel dozvedieť odvšadiaľ, než práve z filmu. Takto to stráca určitú citovú hodnotu, ktorá tam určite patrí. Zároveň ja ako mierny ignorant klasického rocku som spoznal len asi 3-4 pesničky, čo sa mi až tak často nestáva. Väčšinou si myslím, že od kapely nepoznám takmer nič a zistím, že poznám 3/4 setlistu. Tu tomu bolo naopak. Napriek tomu hudba dobrá, aj ozvučenie, no skôr sa to hodí ako pozadie k inej aktivite, nedá sa na to sústrediť celé 2 hodiny, pohľad a myšlienky mi často odbiehali ďaleko od obrazovky. ()
Robert Plant + Jimmy Page = 100% Sexuální hrátky pro uši, prostě bašta ala real music 60's ()
Navštívil jsem v listopadu tento film v Bio Oko. Záznam pět let starého koncertu srdcové kapely. Pro mě totální top. Rozjezd filmu a první tóny Good times, bad times mě přikovaly olověnými hřeby k sedadlu. Asi proto jsem si první tři songy až tolik neužil, ikdyž Ramble on a Black dog patří k mým velmi oblíbeným. Trochu rozpačitý začátek. Probral jsem se na In my time of dying a právě včas. "Jesus, gonna make up my dyin' bed." Začínala pro mě nejlepší písnička koncertu https://www.youtube.com/watch?v=7dXqn8OE5fo, jenže to jsem nevěděl co bude následovat. Zlatá Pageova kytara a For your life, změnila doposud mnou nenaposlouchanou skladbu z alba Presence v parádu. Neomylný rukopis LZ. Trampled underfoot pokračuje ve stejném duchu k nástupu Nobody's fault but mine a já si začínám koncert užívat plnými doušky. Áááá áá á ááááá. Koukám kolem sebe, plné kino lidí různých věků a povah. Nikdo se nehýbe, každý kouká na plátno jako na zjevení. Sleduje koncert, který není jen koncertem, ale příběhem. O tom, jak čtyři lidi stvořili největší kapelu všech dob, ale bylo jim dopřáno jen 11 let. Nebo, díky bohu, že jim těch jedenáct let bylo dopřáno. Dostáváme se k absolutně fantastické skladbě No quarter a pomalu ale jistě se dostavuje dojetí. Vidím jak si každý člen kapely koncert užívá. Pět let práce s tímto materiálem se ukazuje jako dokonale vynaložený čas. Super detaily, střihy, zvuk, záběr zpoza bubnu do haly je jedinečný. Od této chvíle asi nikdo nepochybuje o tom, že vidí jeden z nejlepších koncertů historie. Koncert, na kterém by chtěl být každý. Koncert, na který dostalo lístek jen "pár" tisíc vyvolených prostřednictvím losu. O lístky totiž žádalo 20 milionů lidí! Nedokážu si představit, co to musí být pro Roberta Planta, který byl a je doposud žábou na prameni, která blokuje reunionu Led Zeppelin a která znemožňuje milionům lidí ještě alespoň jednou vidět tuto událost naživo."Thousands of emotions we've been through last six weeks." Během dalších songů vidím letmé úsměvy při pohledu Planta na staré kolegy a kamarády Johna Paula Jonese a Jimmyho Page, který vidí jak jim to pořád jde a jak by to zase mohlo skvěle fungovat. Čím dál častěj střihá pohledem po Jasonovi Bonhamovi, synovi Bonza, který dotahuje výjimečný příběh kapely. Bubeník, na kterého čekali 30 let, až dozraje do stadia, kdy bude moci plnohodnotně zastoupit otce. Syn, který má vytetované všechny pověstné znaky LZ a který doprovází kapelu srdce svého otce, který v roce 1980 nešťastně zemřel se své role zhostil dokonale a dělá čest svému jménu. Všichni členové kapely mu evidentně fandí. Na průhledné bubny Ludwig sype nálož úderů přesně po vzoru svého otce a nejlepšího Plantova kamaráda. Plant každou písní jakoby roztává a je vidět jak si to užívá. Since I've been loving you pokračuje v uvolňujícím duchu "and there are some songs, that must be here" Dazed and confused z počátků, kdy jako dvacetiletí nezkušení mladíci pobíhali po pódiu a poznávali velký svět. Page vytahuje smyčec a slzy se mi derou do očí. Pohled Planta na kámoše Page hovoří za vše. Nedá se to dost dobře popsat, ale vidět šedivého Jimmyho, jak hraje totožné tóny jako zamlada je jako cestování v čase. A Stairway to heaven a Robertův zlomený hlas toto rozpoložení podtrhuje. Ještěže přichází uvolnění Song remains the same a Misty mountain hop před závěrečnou masáží. Kashmir je totiž monumentální, scéna strašně dobrá, zážitek! No a Whole lotta love a oslava Rock and rollu na závěr jakbysmet. Tento výborně vystavěný koncert hrdě řadím mezi ty, na kterých bych chtěl být. Podobně jako Queen ve Wembley, Johnny Cash ve Folsom Prison, Nirvana unplugged, atd. atd. Je skvělý vidět, jak to i po tak dlouhý době funguje pořád stejně a jak to v průběhu koncertu zejména Plant zjišťuje a do tváře se mu vtírá úsměv. Každý ví, že už se podobná akce nebude opakovat a dávají do toho všechno. Pro fanoušky priorita č. 1. "Well, well, well, so I can die easy." () (méně) (více)