Alice in den Städten
Alice in the Cities
Alica v mestách
Režie:
Wim WendersKamera:
Robby MüllerHrají:
Rüdiger Vogler, Yella Rottländer, Lisa Kreuzer, Lois Moran, Hans Hirschmüller, Wim Wenders, Chuck Berry, Martin Müller, Edda KöchlObsahy(2)
Není důležité se do cíle dostat, stačí nějaký mít. Legendární německé road movie o nespolehlivosti vzpomínek a touze někam patřit... Německý novinář Philip Winter má pro svého zaměstnavatele napsat článek o Americe, kde zrovna přebývá, ale kvůli autorskému bloku není schopný s psaním začít. Rozhodne se vrátit do Německa a na letišti se seznámí s devítiletou Alicí a její matkou. Matka nechá dívku na starost Philipovi a zmizí, a tak muž postrádající ve svém životě smysl a cíl najednou přejímá úkol dopravit Alici za její babičkou. Jenže holčička neví, kde přesně babička v Německu bydlí. Pouze na základě vzpomínek si vybavuje určité indicie, které by mohly místo blíže určit. Nesourodá dvojice se vydává na melancholickou pouť po zemi, která zdánlivě nebyla pro road movie stvořená. Jejich cesta s cílem v nedohlednu se stává zrcadlem mizející národní identity v Západním Německu sedmdesátých let minulého století. Raný snímek Wima Wenderse náleží do autorovy volné trilogie road movie o postavách putujících napříč Německem, která pokračuje tituly V běhu času a Chybný pohyb. Alice ve městech představuje první film, v němž se Wendersovy postavy vydávají na cesty, a naplňují tak jeden z charakteristických motivů v tvorbě světoznámého evropského filmaře. Jak napovídá název autorovy produkční společnosti Road Movies Filmproduktion, ikonický žánr americké kinematografie Wenderse vždy fascinoval, ostatně stejně jako samotný mýtus Ameriky. (Česká televize)
(více)Recenze (81)
To jsem si tak jednou pod vlivem splet filmy Alice ve městech a Alice už tu nebydlí od Scorseseho. No když už jsem se takhle náhodně k filmu dostal, rozhodnul jsem se, že se na to zkusim podívat. Čekal jsem, že to bude nějaká umělecká sračka, což se teda do jistý míry potvrdilo, ale výsledek neni zase tak špatnej. Označil bych to jako takovej filmovej chill-out. Jsou to takový obrázky, na který se hezky kouká. Ať už je to úvodní část z USA, kanály v Amsterdamu, visutá dráha ve Wuppertalu nebo potom cestování Renaultem 4 napříč oblastí Porúří. Tady by mi vůbec nevadil ani nějakej kýčovitej záběr na západ Slunce někde za ocelárnou. Jinak zápletka mi přišla dost vycucaná z prstů (Kdo by svěřil svou dceru chlápkovi, kterýho zná pár hodin a ještě navíc vypadá jako pedofil?), ale v podstatě jsem ten příběh ani nějak nevnímal. Moje první setkání s režisérem Wendersem dopadlo rozhodně líp, než jsem čekal. To bych moh zkusit i nějaký jiný jeho filmy... ()
Vedomé opustenie spisovania príbehov do viet, tvoriacich podstatu práce reportéra, nepriamo privedie muža k cudziemu dievčaťu - výsledku apatie materstva. Dva výsledky rezignácie bez peňazí a osobnostného zázemia nájdu spoločnú reč i cieľ: hľadanie domu na fotografii. Urbánna priemyselná krajina sa vplyvom čiernobieleho obrazu mení na náladovú krajinu bezčasia. Pekné obrázky ale nedokázali zabrániť pocitu vykonštruovanosti melancholicko posmutnelej zápletky - artového putovania dvoch stratených generácií za nádejou ukotvenia v čase odoznievajúcich detí kvetov. ()
Filmová díla starší 20 a více let, už podle mě dnes nejde dost dobře hodnotit /porovnávat stejným způsobem, jako ta nedávno natočená, natož ta současná .. je to v lidském životě přece jen poměrně velmi slušná řádka let .. co řádka? - je to hodně let .. vše se za tu dobu změní .. svět a hlavně samotní lidé .. těm pořád zůstává vlastní snad jen ta honba za mamonem a schopnost vlastní destrukce, opomíjení toho nejcennějšího, co krom vlastního zdraví a zdraví svých nejbližších máme .. sounáležitost k lidskému společenství a planetě, na které všichni žijeme … (jinak .. ta dívenka byla skvělá, ale úplně mě vytáčelo, jak se v té době všude kouřilo – i v letadle!) … ()
Přesně to, co jsem od tohoto filmu očekával, jsem i dostal. Spíše (ne však zcela) vlídný příběh o člověku, o tvoru dědičně plném chladu a sebestřednosti, jehož druhou přirozeností je ale (trochu paradoxně) cit. Ten dávný rozpor je zde podán pro Wenderse typicky nevelkolepou a malátně rozvážnou lyrickou formou, v příběhu cesty za (vnitřním) domovem. A pro mě mj. od citelné antipatie k hlavnímu hrdinovi až ke smíření. ()
Před pár dny jsem viděl film Takešiho Kitana Kikudžiro a ptal jsem se sám sebe, co to Beat natočil? Tohle není on. Kupodivu i takhle žánrově odlišný pokus vyšel znamenitě a teď už vím proč. Jedná se v podstatě o remake týhle Wendersovy pecky. Německo sedmdesátých let nebylo nějak zvlášť nakloněný toulavým vnitrosvěťákům a tak devítiletý smysl života místo snídaně občas není k nekousnutí. ()
Reklama