V běhu času

Moje třetí setkání s Wendersem a zase zklamání. Nebo spíš "očistec" je přiléhavější zhodnocení. Neskutečná černobílá nuda s pár zvláštníma figurkama. Wenders je z těch top režisérů tím, se kterým se nejvíc míjím ( snad ještě Kurosawa ho může "ohrozit" - tam mě ale většina jeho děl teprve čeká ) a těžko už to bude náhoda. Na další šanci asi nemám nervy.... (29.02.2012)

Film o lidech, hledajících únik před zklamáními a životní krizí v samotě při cestě napříč Německem. Ale stejně jako osud německých vesnických kin je i jejich způsob života pomalu ale jistě odsouzen k zániku. V průběhu děje se dva muži spřátelí, musí čelit minulým traumatům i novým životním otázkám, aby na závěr konstatovali, že „útěk od života“ není řešení. Pro mě skvělá atmosféra filmu však skrývá nebezpečí, když se na její vlnu divák nedokáže naladit - pak může být stopáž téměř 3 hodiny ubíjející. (07.03.2012)

Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. (30.07.2017)

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. (04.03.2009)

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. (25.03.2012)