Kdysi byli bojovníky

Nový Zéland, 1990. Deprimujúco sociálny príbeh z maorijskej slumovej oblasti o rodine, ktorú tvrdou rukou ovláda foter Jake, bitkár, potomok otrokov. S manželkou Beth má 2 dcéry a 3 synov. Jake je notorik, keď si vypije, terorizuje rodinu. Najstarší syn Nig sa pridá k pouličnému gangu, ktorý je známy svojim domorodým maorijským tetovaním. Druhý syn Mark je za kriminalitu poslaný do polepšovne, kde sa učí bojový tanec "haka" a je mu pripomínaná jeho kultúra. Po neveselých filmoch o osudoch domorodcov Amerík a Austrálie je toto ďalší dramatický príbeh o dopade ničivej moci kapitalizmu na pôvodné obyvateľstvo. (SPOILER) Po tom, čo Jakeov opitý kamoš znásilní jeho dcéru, Beth ho opúšťa so slovami: "Naši ľudia boli kedysi bojovníci. Nie ako ty, Jake. Mali manu. Hrdosť. Mali ducha. Keď môj duch tu prežil 18 rokov, tak prežije všetko." a s deťmi odchádza z "civilizácie" späť do svojej rodnej maorijskej domorodej dediny. (08.12.2010)

Je to prostě pořád stejná písnička. Některá etnika mají nesporně smysl pro rytmus, tanec a hudbu a když mají možnost chlastat a pobírat dávky, je to v podstatě to jediné, čemu se celý život věnují. S tím, že ten chlast by figuroval někde na první příčce. Stejně jako u nás, ani maorský cigoš, jsa denně vožralej (jak zpívá Pepa Vojtek) nejde pro ránu daleko, a byť mu nelze upřít elegatnější zápasnický styl, než když na vás naše utlačovaná menšina vytáhne v hospodě kuchyňák, je to jinak pořád to stejné schema. Čili s ožralcem a vymaštěncem navíc to bude vždy o držku. Snaha o návrat k tradicím rodu je zde sympatická, ale bohužel v realitě již předem odsouzená k záhubě. Film o násilí, beznaději a odporu přijmout vnucená pravidla. Zde víceméně pravidla předurčující ženy jistých etnik k tomu, aby držely pusu a roztáhly nohy, když ožralý patriarcha zavelí a z toho vyplývajícví vnitřní boj s bezmocí, hrdostí a důstojností. (23.01.2013)

,,NAŠI LIDÉ BYLI KDYSI BOJOVNÍCI. NE JAKO TY, JAKEU. MĚLI MANU. HRDOST. MĚLI DUCHA. KDYŽ MŮJ DUCH PŘEŽIL 18 LET S TEBOU, TAK PŘEŽIJU VŠECHNO“..... /// Kdo by tomu věřil, že na N. Zélandu maj podobný bojovníky jako MY. Jak moc si jsou podobní? Tak to je vlastně největší překvapení. Gangy, podpora, kérky, chlast, hulení, ženský co nemaj na výběr. A takovej ,,svalouš“ Jake, když roztočí ty svoje lopaty....tak si může bejt manželka jistá, že ji druhej den nikdo nepozná. Děcka se těšej na rodinnej vejlet – za bráchou do děcáku ....prostě důkladná sonda do života ČÁSTI původních obyvatel. Jeblý Maoři..... (a svět, ve kterým by ti ,,naši“ nepřežili asi ani den) ve filmu o tom, že těžkej život nemá jen vlk (ten jak nosí ty noviny), ale i Maorské děti. NEBREČ, TO TI NEPOMŮŽE! Tady moc optimismu nenajdete a asi ani nebudete řešit kameru a tyhle kraviny. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chtěl bych naučit manželku poslušnosti ,,po Maorsku“. 2.) Zjistím, jestli ,,lidé“ u nás žijou jako Maoři, nebo jestli Maoři žijou jako ,,lidé“ u nás. 3.) Miluju Haku! (Vyser se furt na ženský a tanči!) 4.) Thx za titule ,,Bobulix“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (26.04.2012)

Smutné, veľmi smutné a žiaľ aj veľmi pravdivé. Veľká škoda, že matka tú svoju rodovú hrdosť využila tým správnym smerom, až keď sa stala tragédia, pretože tých 18 rokov pracovala presne opačným smerom. Ono to potom v tom závere pôsobilo dosť zvláštne. Chcelo to asi lepšie prekopať vykreslenie jej postavy. Ja som si to síce domyslela, ale celkovému efektu to trochu ubralo. Napriek tomu veľmi reálny film, žiaľ... Videné v rámci Challange tour - 30 dní so svetovou kinematografiou. (26.10.2015)

Určitě nejlepší sociální drama jaké znám, navíc ze zajímavého prostředí "sociálně vyloučených" novozélandských Maorů. Tenhle film jsem viděl několikrát v devadesátých letech ve filmových klubech a pokaždé jsem byl z jeho syrovosti úplně odvařený, hodně na mě vždycky zapůsobil. No byl jsem tehdy taková naivní trubka. Když jsem si ho dal po spoustě let znovu, už jsem na něm viděl nějaké ty mouchy, třeba že ta jeho syrovost a brutalita je hodně afektovaná a dost možná i zveličená. No ale hodnotím podle svých dávných prvních dojmů - silný zážitek a silné vzpomínky. Ať už je tenhle kousek přehnaně vyumělkovaný nebo ne, dokáže vyvolat silné emoce. A napsal ho Maor a ne běloch, což se taky počítá. Temuera Morrison, Rena Owen i Cliff Curtis v nezapomenutelných a možná i ve svých životních rolích. A jejich nejstaršího syna Juliana Arahangu jistě poznají všichni fanoušci prvního Matrixu. (10.03.2014)