Kdysi byli bojovníky

Uf, tak toto bola čistá esencia krutosti. Film buď rozdýchate a dáte mu 4-5 hviezd alebo nie a pošlete ho na smetisko. Tu neexistuje žiaden kompromis. Áno, kedysi to boli bojovníci, teraz to sú však väčšinou len socky a alkoholici - Maorovia (pôvodní obyvatelia Nového Zélandu). A tiež nie zriedka to sú ľudia, ktorí si svoju vlastnú bezútešnosť a neľahkú životnú situáciu vybíjajú hlavne na svojej vlastnej rodine. A to je to najhoršie čo môže byť. Snímku kraľuje tak hnusná, bezútešná atmosféra, živená krutosťou, bezcitnosťou, pijatikami a totálnou brutalitou, až z toho ide mráz po chrbte. Komu sa podarí vcítiť do tých detí a aspoň čiastočne si predstaviť ich smutný život v takejto komunite, ten prežije ohromný citový otras, srdce vám stiahne tak tuho až sa rozplačete, tí citlivejší určite. Pretože násilie na rodine, ženách a deťoch je jedna z tých najodpornejších vecí, aká sa vám môže v živote pritrafiť. Jednoducho atmosferická bomba, skladám poklonu. (20.09.2014)

Je to prostě pořád stejná písnička. Některá etnika mají nesporně smysl pro rytmus, tanec a hudbu a když mají možnost chlastat a pobírat dávky, je to v podstatě to jediné, čemu se celý život věnují. S tím, že ten chlast by figuroval někde na první příčce. Stejně jako u nás, ani maorský cigoš, jsa denně vožralej (jak zpívá Pepa Vojtek) nejde pro ránu daleko, a byť mu nelze upřít elegatnější zápasnický styl, než když na vás naše utlačovaná menšina vytáhne v hospodě kuchyňák, je to jinak pořád to stejné schema. Čili s ožralcem a vymaštěncem navíc to bude vždy o držku. Snaha o návrat k tradicím rodu je zde sympatická, ale bohužel v realitě již předem odsouzená k záhubě. Film o násilí, beznaději a odporu přijmout vnucená pravidla. Zde víceméně pravidla předurčující ženy jistých etnik k tomu, aby držely pusu a roztáhly nohy, když ožralý patriarcha zavelí a z toho vyplývajícví vnitřní boj s bezmocí, hrdostí a důstojností. (23.01.2013)

Once Were Warriors je krutý pohľad do periférneho života sociálne trpiacej a násilým obklopenej rodiny. Trápenie najčistejších a najlepších postáv tu musí končiť smrťou, aby tá ich blízkym otvorila oči a prinútila ich robiť zásadné životné rozhodnutia. Veľmi dobre zahraná a zrežírovaná dráma, po ktorej vám váš život bude pripadať ako rozprávkové snenie v oblakoch. Depresívnu atmosféru a pocit bezmocnosti Lee Tamahori umocňuje temným hučaním v pozadí a častým podhľadom kamery, kedy sa na nás všetok psychický teror valí v rovnakej intenzite, ako na trpiacich protagonistov (scéna roztrhania denníčka tesne pred kľúčovou scénou filmu). Napriek všetkým pozitívam a úctyhodne naplneným umeleckým ambíciám mi však samotný dej filmu prišiel trochu absurdný. To, čo by inde bolo prvým dôležitejším zvratom rozvinutejšieho filmu, sa tu, po naťahovaných 100 minútach, stáva jeho záverečným vyústením. Ale keby som žil v podobne beznádejných, neslobodných podmienkach ako hlavní protagonisti, tieto pocity absurdnosti by zrejme veľmi rýchlo vystriedala bolestná identifikácia s realitou. A tento film by bol pre mňa životnou inšpiráciou. (05.08.2002)

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný. (17.09.2006)

Tak dlouho jsem tenhle snímek odkládal až jsem na něho zapomněl. Vlastně jsem si ani nepamatoval o čem že to má být. Škoda že jsem ho odkládal tak dlouho, protože tohle byla pecka ( mezi oči ). Brutální, syrový, drsný, šokující drama vypráví příběh takové (ne)normální rodinky. Napříč tomu, že to nemá žádnej extra příběh je to neskutečně napínavý a atmosféra je přímo deprimující. Nemám co bych tomuto filmu vytkl. Mám jen slova chvály. Vše blo tak jak mělo být. Od kamery, přes hudbu až po dechberoucí herecký výkony. Tohle můžu s klidným srdcem doporučit. Moje rada zní. Čím míň o filmu budete vědět tím silnější může být zážitek. Alespoň u mě to tak bylo. (16.05.2020)