poster

Způsob zabíjení (festivalový název)

  • Velká Británie

    The Act of Killing

  • Slovensko

    Akt zabitia

    (festivalový název)

Dokumentární / Krimi / Historický

Dánsko / Norsko / Velká Británie, 2012, 115 min (Director's cut: 159 min)

(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Dadel
    ***

    Asi byla chyba koukat na režisérskou verzi, protože je to absolutně neukoukatelné (sledovat podesáté, jak někoho uškrtit drátem už prostě nemá ten správný efekt) a neuposlouchatelné (indonéština je fakt odporný jazyk). Musel jsem si z toho udělat seriál. Ale ty dvě hodiny by nebyly o mnoho lepší, ideálních by bylo 60 minut. A je to škoda, silných momentů je ve filmu dost, a kdyby se takto zkoncentrovaly, byl by účinek jistě ještě vyšší. Jinak tvůrcům tleskám za nápad a odvahu, třeba se teď bude svět více zajímat o tento vytěsněný a pozapomenutý masakr (k čemuž snad dopomůže, získá-li film Oscara). A pokud budou viníci po letech aspoň symbolicky potrestáni, dal bych tvůrcům i Nobelovu cenu.(25.1.2014)

  • Laxik
    *****

    Neuvěřitelný příběh indonéských gangsterů - svobodných mužů. Co je na tom všem nejvíc fascinující a děsivé je pragmatismus těchto šedesátiletých mužů. Zabili desítky až stovky lidí, ale přesto si to dokáží ospravedlnit a protože byla jejich "spontánní" akce posvěcena vládou, hovoří o věci otevřeně a beze strachu, snad až s pýchou. Kdybych měl na jejich nechutné reflexi ještě nechutnějších činů něco přeci jen pochválit, byla by to jejich upřímnost. Upřímně hovoří o svých nočních můrách, o tom proč a jak si svoje činy ospravedlňují. V těchto chvílích se, řekl bych, zdárně vyhýbají pokrytectví. To vyplouvá na povrch až s natáčením filmu a jeho propagací. A že je to neakční, repetitivní, ...? Aspoň to celé vypadá o něco opravdověji.(14.11.2016)

  • Anderton
    ***

    Niečo je zhnité v kráľovstve Indonézskom.....The act of killing je bezpochyby zaujímavým oživením dokumentárneho filmu, ktorý konvenčne chápeme ako súbor informácií prameniacich z nejakých scén, hovoriacich hláv a voice overu. Ona táto forma však má svoje opodstatnenie a to sú práve tie onformácie, ktoré hovoriace hlavy a rozprávač sprostredkúvajú. Act of killing je dokument umelecký a my si máme naštudovať, čo že sa to v tej prekliatej Indonézii v 60. rokoch stalo a hlavne prečo. Problém však je niekde inde a je tu spomínaný nespočetne krát. Totiž ak narazíte na režisérsku verziu, tak si uvedomíte, že informácie sa opakujú, že postavy hovoria stále to isté, že inscenované scény sú variáciou jedinej. Ak po vyše dvoch hodinách počujem, že postava nevidí vo svojom zabíjaní problém, pretože to a to a počul som to aj na začiatku, dostavuje sa nevyhnutne nuda. Možno je to v kine na festivale v spoločnosti stovák ľudí iné a navyše pri takomto type dokumentu a asi aj pri kratšej verzii (bezpochyby lepšej), lenže ja som to šťastie nemal.(3.12.2014)

  • DaViD´82
    ****

    Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“.(18.7.2013)

  • RasputincZ
    *****

    "War crimes are defined by the winners" Silný zážitek, který se pár minut po zhlédnutí těžko popisuje... Myslím si, že příběh hlavní postavy Anwara Konga není stěžejní. Samotné "prozření" v průběhu filmu považuji za slabší článek dokumentu, ačkoliv se nejspíš skutečně jednalo o spontánní reakci. Nejzarážející scéna snímku je určitě talkshow v národní indonéské televizi. Nechci moralizovat, ale když moderátorka v přímém přenosu oslavuje masového vraha pro "efektivní vypořádání s komunisty - omlouvám se, pokud neparafrázuji doslovně", je něco špatně. Ona je jedna věc hodnotit situaci v Indonésii z pozice zhýčkaného Evropana se zakořeněným liberálním smýšlením, ale postavení společnosti v Indonésii k jejím přešlapům z minulosti shledávám za naprostou etickou dezintegraci bez ohledu na geografický či historický kontext. Silný zážitek, který byste měli vidět!(27.5.2013)

  • - Štáb byl častokrát kárán vojenskou policií a byl mu zabavován filmový materiál. Na dokumentu se totiž přímo podíleli přeživší masakrů z roku 1965, kteří jsou v zemi pod přísným dohledem a kontrolou. (Brousitch)

  • - Režisér Joshua Oppenheimer v Indonésii původně natáčel snímek na zakázku, který sledoval komunitu obyvatel, kteří se pokoušeli založit odbory tam, kde jsou ilegální. Na vlastní pěst a s malým financováním díky univerzitnímu stipendiu se poté do země vrátil, aby s komunitou natočil film o událostech z roku 1965. Vyprávění vesničanů ho poté zavedla právě k samotným vrahům, kteří byli hned od začátku otevření k celé kauze a sami od sebe Oppenheimera na místa vražd zaváděli. (Brousitch)

  • - Barva Anwarova vlasového porostu se mění pomalu co scénu. Důvodem je, že výsledný materiál je řazen tématicky a nikoli chronologicky. První setkání s Anwarem totiž probíhala v době, kdy měl šedé vlasy. On si je potom sám od sebe pro účely filmu obarvil na černo, ale natáčení trvalo tak dlouho, že mu během něj postupně odrostly zpět do původní barvy. Autoři si toho byli vědomi, ale dle Herzoga to je o předmětu jejich zájmu rovněž svým způsobem vypovídající a tak Anwara nijak nenutili k odbarvení poté, co se s barevným přelivem poprvé ukázal. (Zdroj: bonusy na Blu-ray) (DaViD´82)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace