Přerušený kruh

Jaký rozjezd, takový pád. Jak velká láska, tak velká bolest. Belgický přírůstek Broken Circle Breakdown do emotivních rodinných dramat prověří zkoušku rodičovské lásky, i to, co přijde „potom“. Nejprve byli dva. Blonďatá tatérka Elise a bluegrassový muzikant Didier. Láska jako trám. Logicky přišlo dítě. Jenže po šesti letech radostí i strastí přišla pořádná rána. Dcera Maybelle má leukémii. A léčba se příliš nedaří. A otázky viny postupně vylézají na povrch. Trpělivé manévrování se scénami, které postupně rozpletou poměrně jednoduchý děj. Podstatnou roli tu představuje paměť. Tu si vzpomene on, tam zase zavzpomíná ona. Oba trpí stejně. Oba se s tím vypořádávají po svém. Zajímavou roli hraje i její kůže – šťastné chvíle se rázem mění v nepříjemné vzpomínky, stačí trocha barvy a kérka rázem dostane nový význam. Symbolické, ale stačí to? Mně nakonec tohle na první pohled sympatické vyprávění s četnými hudebními výstupy bluegrassové kapely k výraznější spokojenosti nestačilo. Slušné tři hvězdy, ale nakonec nechám právě ty tři!! (13.10.2013)

Rád chodím na filmy, které ve mně dokáží vyvolat jakékoliv emoce. Vlastně takové filmy vyhledávám. Když to má pak jeden film ve svém popisu, utíkám za tím. Humorný a dojemný, muzikální a komorní zároveň je snímek belgického režiséra, který před lety v Karlových Varech úspěšně představil své Smolaře. Přeskakování v čase během děje není na obtíž a postavy, které jsou skvěle zahrané, se tak divákovi odhalují postupně až do samého konce. Zatím nedojemnější film letošního vážného festivalu. (02.07.2013)

Já vlastně ani nevím, kde bych pořádně začal, takový dojem na mě tenhle film zanechal. Paradoxně, možná tím nejslabším článkem byla asi hudba. Ne, že by se mi nelíbila, to v žádném případě, ale to ostatní mi přišlo jednoduše lepší. Dramatický vztah dvo(troj)jice lidí, solidní, herecké výkony a potom hlavně konec, po kterém mi jen malinko spadla čelist. Velice smutný příběh, který já doufám osobně nikdy nezažiju. To bych se šel asi zastřelit. (12.03.2015)

Někdo film považuje za vykonstruovanou ždímačku na emoce pro měšťáky, někdo za upřímné a dojemné country love. Smutek je pro mě vyjádřen skrz detaily a sentiment, který rozhodně nepovažuji za prvoplánový. Klasické melodrama o životě, lásce a smrti podané nepodbízivým stylem s letmým humorem, provázeným bluegrassovými melodiemi, je precizně odvyprávěným příběhem jedné tragédie. (02.07.2013)

Návod: Najděte pár scén s velmi populárním Džordžem dabljů, když zrovna říká něco moc moc ošklivýho, přidejte umírající dítě, a protože takovou lacinou citovku už vám dneska nikdo nezbaští, přidejte ještě aspoň jednu tragickou a naprosto zbytečnou smrt. Pak to hlavně pošlete správným směrem, protože v tuzemáku vám tenhle laciný a hlavně jalový cajdák nikdo neslupne, ale Akademici v Améru jak uslyší, že se tam v prostředí krav pěje country, co se mu říká blue grass, nadšením na všechno zapomenou a minimálně nominace je jistá....__Jinak si totiž neumím vysvětlit, jak tenhle ošklivý film mohl někoho zaujmout. Je sebekritický, když Didier o sobě prohlásí, že je opice. Je nechutný, kdo se má koukat na ty odporný tetovačky, co má všude po těle škaredka Veerle Baetens. Písničkama natahovaná nuda, ve který mě bavil jedině tak Jan Bijvoet, protože jsem ho v neděli v rámci festivalu viděl v hlavní roli Borgmana, a to je zcela jiná káva. Cinema Mundi, 2014. (06.03.2014)