Otrokyně lásky

Snímek jsem víděla poprvé před nějakými dvaatřiceti lety - tehdy mě nadchl. Znovu nyní čerstvě - pustilal jsem si ho s obavami, jelikož mě od té doby zklamal i Oblomov, kdysi krásný, nyní nudný, nemluvě o tom, co pak Michalkov všechno spáchal v éře "postsovětské". Takže: při novém zhlédnutí po více než třech desítkách let jednoznačné ano! Na rozdíl od uživatelky Iery ivanovy si vůbec nemyslím, že by šlo o nějaký "lehký" snímek, po kterém zůstává "lehký" smutek. Je to gradující lyrické drama se strhujícím závěrem. Postava herečky Olgy Vozněsenské je prostě mistrovsky napsaná a mistrovsky zahraná. Michalkov, bohužel, od té doby udělal názorovou i uměleckou vrtuli, leč tohle mu připisuji po všech stránkách k dobru. Klobouk dolů! (13.04.2011)

Ve filmu chtěl Michalkov zachytit náladu období, během kterého se hroutí celý jeden svět a přichází nový. Starý svět je stále ještě zábavný a čilý, dle slov jedné postavy je jako „dětský pokojík, takový celý růžový“, ale už si nemůže nepřiznat, že umírá. Scénář sice nenapsal Michalkov, nýbrž jeho – filmově tolik odlišný! – bratr Andrej Končalovskij, spolu s Friedrichem Gorensteinem, a přesto dopadl jako film typický michalkovský – už jenom tím, že předkládá onen skomírající svět carského Ruska jako harmonii, kterou jsme ztratili, protože přišli zatracení bolševici. Ne náhodou takovýto idealizovaný pohled na carskou minulost, tolik pochopitelný a přirozený jakožto reakci na neútulnou zmatenou dobu devadesátých postsovětských let, opět potkáte v Urze a v Lazebníkovi. Kromě toho je ale Otrokyně lásky samozřejmě filmem o dělání filmů – což mně přijde jako nevyhnutelně slibný nápad. Tady jde navíc o hyperslibnou éru němého filmu. Centrem příběhu je herecká hvězda Olga Vozněsenskaja (prototyp – Věra Cholodnaja). Její jemné, mírně nepřirozené manýry à la němý film, její hru na vytříbený život přejaly nejen další postavy – samotný děj je jako ona, rafinovaný, melodramatický. Ne příliš hluboký a místy na efekt. Proto čtyři hvězdičky. Nenacházím sice důvod, proč tento film vidět ve svém životě potřetí, ale těm, kdo snímek neviděl ještě nikdy, to jedno zhlédnutí doporučuju. Uvidíte profesionálně natočený, příjemný lehký snímek, po kterém zůstane příjemný lehký smutek. (23.08.2010)

Ťažko hodnotiť. Poetický film s úžasnou záverečnou scénou a mrazivými zábermi čistiek, na druhú stranu ale zmäteno vyrozprávaný, plný rusáckeho šaškovania a s romancou vycucanou z prsta. Na veľkom plátne by som teoreticky možno zvažoval 4*, ale sledoval som to so slúchatkami, kvalita obrazu je mizerná a zvuk mono. Ťažko hodnotiť. (13.11.2023)

Pokaždé mě znovu překvapí, jak Michalkov dokáže znázornit i ten nejbanálnější lidský život jako radostí i bolestí požehnaný dar, jako osud, který se každou svou vteřinou vrývá do věčných hliněných destiček ranami, kousnutími i stisky prstů. Je to tím zvláštnější, že se tyto sou-středěné životy vyjevují v jakýchsi karnevalových či kabaretních scénách. Divadlo, rituál nebo němý film či archivní dokumentární záběry, kostým nebo uniforma, rafinovaná intertextualita začleňující do prostých rozhovorů cizí scénáře, básně, písně a jiskřivé aluze, a především všednost naložená do snu, kam milostně ukročily nohy těch, kteří si svou jedinečnost uvědomili právě jako sudbu. A to všechno se odehrává ve vířivé, vidomé přírodě, které se světlem, nejrozmanitějšími živelnými úkazy nebo prostou krajinou „kulisou“ hlásí o slovo. Tento snímek, nejranější, který jsem dosud od Michalkova viděl, mi v tomto směru přišel také nejextrémnější. S jeho polyfonií jsem se tentokrát nesnadno souzníval a většina distancujících prvků mě ani tak nevzdalovala, jako odtrhávala. (28.09.2019)

Poeticky laděná romance, drama a nakonec i tragedie, s mírnou dávkou imaginární reality až absurdna. To vše v prostředí prvopočátků filmu a ruské revoluce. Excelentní výkon Jeleny Solověj je podpořen stejně laděnou řeží i hudebním doprovodem. Završeno fantastickým závěrem. Nenapadá mě nic, co by mi zde chybělo. První Nikita Michalkov mě posadil na pozadí, ale usadil jsem se dobrovolně a rád. (30.07.2016)