Funny Games

Asi jsem udělal chybu, když jsem si o filmu předem přečetl několik komentářů, protože nejspíš právě kvůli tomu mě už potom moc nebavil. V sedmadevadesátém možná šokující a originální a převratné, aspoň v Rakousku určitě, dneska už ovšem pro zhýčkaného a nasyceného diváka trochu nuda. Nereálnou zápletku a pitomé chování postav asi nemá smysl scénáři vyčítat, protože "tyhle" filmy jsou takové schválně, navíc tu jde myslím hlavně o vyjádření (a vyvolání) určitých emocí a nastolení určitých otázek, nežli o příběh. Ale jaké emoce ve vás může vyvolat film, jehož aktéři několikrát mrknou do kamery a mluví s obecenstvem jako na divadle? A jehož děj se dá ovládat dálkovým ovladačem? Tahle pseudoartová forma mi vůbec nesedla. Než takovouhle nezáživnou modernu, to si radši příště pustím nějakou oldchoolovou béčkovou vyvražďovačku motorovkou nebo mačetou. (23.01.2016)

Ano, jako umělecký snímek to oceňuji, byť jako "normální" film mě to zklamalo. Proto také změna hodnocení poté, co ve mně film uležel a já už nejsem na něj tak naštvaný za to, jak mě nudil. Ona ta nuda totiž přišla právě v moment, když ze scény zmizeli oni dva hošani v bílém. Je to chytře vystavěno tak, aby po smrti Džoržíka už divák neměl komu fandit, totiž snad krom oněch dvou magorů. Rodiče mne zklamali - nedokázali ochránit své dítě, vzepřít se byť jedinému přání trýznitelů. Jejich bezmoc a ubohost se mi hnusí, protože zrcadlí moje vlastní (možné) chování - chování, které je normální, jediné rozumné, ale také bez špetky hrdinství a inovace. Bez podmínek příjmají svůj úděl a jejich pasivita je pro mě tím, co znervózňuje nejvíc. Chci, aby už mě s tím neotravovali a rychle zdechli, zatímco nedotknutelné zlo ať si dál klidně řádí, nakonec je to jen ve filmu. Tohle není Divoká řeka ani jiný dobrodružný příběh, kdy se obyčejný člověk dokáže vzepřít svému osudu a porazit silnější reprezentaci zla. Prostě jen čumíme na to jak obyčejní lidé dostávají psychicky i fyzicky přes hubu a když už se zdá, že by z toho mohli vyváznout živí přeju si, aby aspoň za svou obyčejnost zdechli rukou těch stvůr. Když nemůžete žít jako hrdinové, tak chcípněte jako zbabělci. (23.08.2008)

Říká se: "Kdo si hraje, nezlobí.", ale docela pochybuji o tom že v případě tohoto filmu se s tím dá souhlasit. Protože tady se hrají hry veselé a děsivé a trošku depresivní a občas u nich i někdo umře. A někdo jiný se zase náramně baví.... tedy baví se jen dva uhlazení mladíci v rukavičkách, kteří si s chutí hrají hru na psychický teror nejen se svými oběťmi, ale i s divákem a s filmem jako s médiem samotným. Nebýt jedné převelice nudné části by film mohl být velice děsivým a intenzivním zážitkem, ale takto je jen inteligentnější, zajímavější, temnou a psychotickou alternativou k nudně masakrózním Saw, Hostelům a podobným "pseudohororům" ve kterých jde jen o to kolik lze z člověka vymačkat tělních tekutin. Takže: Pane, pojďte si hrát! (15.09.2007)

Mrazivá hra s divákovými nervami, ktorá je geniálna v tom, že neponúka žiadne vodítko k správnemu riešeniu, nevedie k jasnému záveru, nevysvetľuje, nekomentuje, len mučí diváka šialenstvom, ktoré sa odohráva v jednom obyčajnom uzavretom dome. Na konci som už takmer nedýchala, veľmi originálne, chvíľami drsné spracovanie a hercom som všetko uverila už od prvých minút. (26.03.2011)

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)