Scény u moře

Vklouznout do poetiky světa hluchoněmých se v tomto snímku podaří překvapivě snadno. Lehce infantilní, ale stále sympatický serfař samouk a jeho věrná dívenka putují městem, pláží, vodou... Vůbec nevadí, že se toho zde mnoho neděje, film si vystačí s výmluvnými obličeji postav, s příjemnou hudbou a mimoňskou atmosférou... Přesto si myslím, že nějaká pointa, či tah na branku je pro tento typ filmu žádoucí, a právě to mi zde chybělo. Měl jsem pocit, že film kamsi směřuje, což když se v závěru nenaplnilo, dostavil se jistý pocit hořkosti. Z toho důvodu se 4* těsně nekonají. 7/10 (14.06.2015)

Takeši Kitano je pro mě nejznámějším filmovým tvůrcem z Japonska. No a jelikož ho znám především v rámci japonských mafiánských praktik, byl jsem dost zvědavý, jaký bude tenhle neuvěřitelně tichý film. No a jak mi Cinemax říkal, tak to i skutečně bylo. Byl tak neskutečně tichý, že když bych u něj usnul, neprobudil by mě za celých těch 101 minut ani jednou jedinou scénou. Každopádně ta romantická atmosféra vztahu lidí k moři a jejím spojením skrz surf byla moc hezká, až hypnotická. I proto jsem u filmu vydržel. Znova už bych to ale nejspíš nevydržel. (21.03.2015)

Krásný snímek, jeden z Kitanových nejsoustředěnějších, s hladivě pomalou dynamikou. Dobré téma, silné myšlenky převedené do ještě silnějších scén, kitanovsky originální atmosféra. Vzhledem k tomu, že prostředí surfařů je mi celkem protivné (horší představa je pro mě snad už jen snímek o golfu či squashi), je až s podivem, s jakou chutí jsem film celou dobu sledoval. Kitano pracuje s různými klišé, ale díky jejich chytrému zasazování do kontextů nikdy nesklouzne do trapnosti či vyprázdněnosti. (13.06.2010)

Na Kitanově tvorbě je nejvíce fascinujícím faktem, že dokáže točit všechno možné a vždy si v tom zachovat svůj osobitý filmařský rukopis i přes to, že ty filmy vypadají úplně jinak. Ve srovnání třeba s Ten chlap je magor! jsou obojí dost rozdílné filmy, ale přitom v pár prvcích velice podobné. Scény u moře jsou krásný poetický film, který jsem v první půlce bral jako pětihvězdičkový film, který chytře pracuje s temporytmem, kompozicí (povětšinou) statických záběrů a hlavně s geniálním vedením dvou světů naráz; světa neslyšících a světa slyšících. Oba světy mezi sebou interagují, ale každý vše okolo sebe vnímá naprosto jinak - co hluchý kluk a jeho hluchá přítelkyně berou jako krásnou zábavu se surfem na moři, ostatní berou jako veřejně ztrapňování a vysmívají se jim, což ale oni dva nevnímají. Až jsem si říkal, že bych si to jednou měl pustit znova a bez zvuku a titulků, abych svět vnímal stejně jako oni. Tak experimentální sledování jsem ale napoprvé nechtěl mít a tak jsem i v druhé půlce pokračoval dál jako slyšící a bylo to správné rozhodnutí, jelikož jak se začne neslyšící kluk v surfování zlepšovat, oba světy se spojí dohromady a začne to celé být rozházené. Sice s jasnými postavami, ale všechny scény s nimi se střídají nahodile a filmařskou stránku už to nemá tak propracovanou jako doposud, zvlášť u práce se střihy. A na konci mě zamrzelo, že celá ta romance (o kterou tu nejde tolik jako o poetiku) skončila nejpředvídatelněji jak se jen dalo. A ačkoli to mělo svůj smysl, zamrzelo mě, že tak krásně rozehraný film skončí tak klišovitě. Škoda, jelikož jinak se mi to trefilo přesně do noty svojí poetikou a tyhle scény u moře mě opravdu bavilo sledovat. Nic to ale nemění na tom, že to stále je nadprůměrný film s magicky pomalou a příjemnou atmosférou, s charaktery vyvíjenými skrze obraz a mezi řádky (což mám hodně rád, když to někdo umí a Kitanovi se to tady povedlo) a půvabnou kamerou, která má každý záběr pečlivě promyšlený. A soundtrack (který se sice skládá asi jen ze dvou skladeb, ale naprosto mě nadchl a musím si ho někde sehnat) zajistil, že mé čtyři hvězdy budou čisté, ačkoli se mi to trochu příčí s tím, kam to časem upadlo. 4* (04.01.2024)

Film staví na melancholické atmosféře a zvláštním vztahu, zvláštních lidí. Přběh, tedy hlavně pointy scén často nejsou dány. Divák dostane krásný obrazový kompozice, ale výklad citů a emocí už jsou na něm. Je to hodně netradiční přístup, ale v pořádku, tvůrčí svobodu já vždy budu respektovat. Byli chvíle kdy mě při sledování filmu bylo opravdu nádherně, ale našli se i chvíle kdy jsem to moc nepobíral, nicméně při takovém způsobu zpracování se asi podobný stavy daly očekávat. (21.03.2015)