ソナチネ
Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Džó HisaišiHrají:
Takeši Kitano, Susumu Teradžima, Ren Ósugi, Tecu Watanabe, Aja Kokumai, Hóka Kinošita, Masanobu Kacumura, Kandži Cuda, Ken'iči Jadžima, Jódžin Hino (více)Obsahy(2)
„...že ty se nebojíš vlastní smrti, že? ... Ty jsi drsňák. Mám ráda drsňáky.“ „Nenosil bych zbraň, kdybych byl drsňák.“ „Ale střílí se ti tak snadno...“ „Protože se snadno vyděsím.“
Aniki Murakawa (Takeshi Kitano), zasloužilý jakuzák unavený životem ve stínu smrti, je v čele skupiny svým bossem vyslán na Okinawu pomoci spřátelenému klanu. Už od začátku ale celá akce smrdí, a když několik jeho mužů padne v přestřelce, odjíždí se zbytkem do odlehlého domku u moře, aby vyčkali dalších rozkazů. Tady odpočívají, hrají hry a dovádí na pláži. K Anikimu se po jednom incidentu přidává dívka a ten se zdá být po dlouhé době šťastný. Jenže skutečnost je jiná než se zdála a nic netušící Murakawa je od bezstarostné hry s frisbee opět vtažen se zbraní v ruce do hry, ve které už se mu nechce bojovat...
Čtvrtý film hvězdy japonské mediální scény a renesančního Takešiho Kitana, který své filmy nejen režíruje, ale obvykle v nich i hraje nezřídka hlavní role, střihá je a točí podle vlastního scénáře, je už psán zcela pevným rukopisem svého tvůrce. Míchá v sobě tiše prožívané emoce, statické záběry z odstupu, prolínané těmi jeřábovými záběry na strnule hledící tváře, hru střihu, hlubokou symboliku, zejména však všudypřítomnou poetiku přerušovanou akty násilí a neortodoxního humoru a v poslední řadě přítomnost moře i oceňovanou hudbu režisérova dvorního skladatele Joe Hisaishiho. Film díky své účasti na filmovém festivalu v Cannes mezinárodně upozornil na Kitanovu tvorbu a získal si hluboké uznání široké kritiky.
„Ale smrti se nebojíš...“ „Když se bojíš smrti tak dlouho, tak dosáhneš bodu, kdy si budeš přát, abys zemřel.“
(AlDelon)
Videa (1)
Recenze (51)
Život jakuzáka jako rutinní práce stejná jako jakákoli poctivá práce, až samozřejmě na občasné vydírání a vraždy, takhle začíná příběh menšího jakuzáckého šéfa Murakawy, kterého jeho nadřízený pošle srovnat válku gangů na Okinawě. Murakawa a jeho nejbližší spolupracovníci jsou už životem gangsterů unavení stejně jako prý tehdy byl sám Takeši Kitano unavený životem a tohle se promítlo do celého Sonatine. Sonatine samo o sobě je hrozně zvláštní film, který je o jakuze, ale z takového pohledu a s takovým přístupem jaký ještě asi nikdo v mafiánském žánru nepoužil. Murakawa se svou partou jsou na Okinawě pomalu jak na dovolené, místní spřátelený gang jsou zas prozměnu takoví bodří strejdové a mladiství povaleči, kteří jsou pořád v pohodě. Jak se příběh vyvine a jak větší jeho část vypadá podrobně popisovat radši nebudu, aby to zůstalo stejným překvapením jako pro mě když jsem film viděla poprvé. Dá se ale říct, že ve filmu je spousta takové upřímné radosti a vtipu, ale zároveň melancholie a únavy. A samozřejmě se taky řeší smrt a žití a jestli má v životě ještě vůbec cenu pokračovat a dokonce podle toho vypadají i "akční" scény. Zároveň je taky vidět odlišný přístup k těmto životním otázkám u různých postav ve filmu ať už jsou ke smrti odevzdaní, apatičtí, bojácní nebo se k ní staví s hrdým výrazem ve tváři. A postavy jsou jak už je u Kitana zvykem obsazeny výborně a hlavně těmi kitanovými starými známými parťáky, ze kterých nejvíc zaujme mladý Susumu Teradžima, kterého postava nejdřív mrzutá se skamarádí s místním mladým gangsterem. Všichni si natáčení očividně užili, ale pořád v celém filmu byla cítit ta hrozná únava a nechuť žít, která mohla nakonec být znamením rozlučkového filmu Takešiho Kitana, ale naštěstí všechno dobře dopadlo a jeho poslední film to nebyl. :) Vždycky mi v tomhle filmu ale něco chybělo, jenže po shlédnutí kitanova Boiling pointu musím zvednout hodnocení na pětku, protože boiling point bylo maximální zklamání a na sonatine se narozdíl od toho dá podívat vždycky a pokaždé si to užijem. ()
Bravurní yakuzácké drama, které dobylo Takeshi Kitanovi světový věhlas, není jen dalším filmem o válce gangů, ale hlavně nádhernou minimalistickou baladou o přátelství a opravdových osobnosti skrývajících se za pokerovými tvářemi gangsterů. Opět se můžete těšit na režisérův nezaměnitelný pomalý styl vyprávění, cit pro detail a také na jeho osobitý humor. ()
Je mi ľúto, ale ani s vychladnutou hlavou sa mi nedá ísť s hodnotením vyššie. A dať tri, štyri hviezdičky len preto, že tak urobili ostatní? To by asi nebolo moc fér. Čo sa mi teda nepáčilo? Všetko, a to do slova a do písmena. Absolútne mi nesadla forma s akou sa Kitano snažil podať svoj príbeh. Keď už téma mafie (resp. jakuzy), tak očakávam trošku akcie, silný príbeh plný gradácie a prekvapivé momenty, zvraty, atď. Nieže by som vyslovene lipol na takomto postupe, ale Sonatine išlo úplne mimo mňa. Príbeh je moc pasívny, na môj pohľad až moc nudný, komplexne povedané - proste taká nezaujímavvá meditácia s občasnými štekmi, ale vážne nič viac. Opakujem, taký je môj subjektívny pocit. A to mám inak Kitanove filmy moc rád. 50% za filmársky čistú robotu, ktorú príbeh tentoraz vôbec nepodržal. ()
Silně melancholický film, osobně jsem z něj měl naprostý pocit nechuti k životu. Ale film také ukazuje, že být japonský gangester hned neznamená být naprosto vážný a zlý člověk, který nutně dodržuje určité kodexy, inu i po zabíjení lidí musí být nějaká ta chvilka na hloupou zábav. (Ty asi nemáš strach ze smrti, když se nebojíš zabít člověka, co? Kdybych neměl, tak nenosím zbraň.) ()
Předně, jde o moji první filmovou zkušenost s režisérem Kitanem. Snímek Sonatine na mě dlouho působil jako docela obyčejné kriminální drama, které sem tam překvapí pouze akcí, nebo náhlým úmrtím. Co ho však kromě hudby či některých zrychlených záběrů ozvláštňuje a nad ostatní podobné žánrovky vyzdvihuje, je právě onen výlet na pláž. To vyčkávání, zdánlivá pohoda, nuda a přitom... Částečně i závěrečné rozhodnutí hlavního hrdiny. Všechny tyto aspekty z něj dělají záležitost, kterou nemůžu a nechci odbýt pouhým průměrem, proto slabší 4*. ()
Galerie (23)
Zajímavosti (5)
- „Sonatine otevírá obraz ryby proklaté šípem z harpuny, téměř to vypadá jako část nějakého uměleckého díla, či přímo celého plátna s malbou. Ta ryba, která byla takto naskrz napíchnutá, je Pyskoun vlnkovaný (anglicky Napoleon fish), který žil v obrovském množství v jižních vodách Japonska – ovšem poslední dobou jejich počty klesají a klesají. Přišlo mi, že to bude úderný výjev, říkal jsem si, že to vytvoří zřejmý kontrast, mít ve filmu překrásnou a nádherně zbarvenou rybu, jež se očividně nezdá k jídlu, probodnutou tím šípem. Zkrátka mě to najednou tak napadlo,“ prohlásil režisér Takeši Kitano. (AlDelon)
- „Sonatine je pro mě téměř jako ztracené mistrovské dílo. Takže když jsem uslyšel, že Quentin Tarantino jej objevil (Tarantinova společnost Rolling Thunder projevila zájem a film distribuovala v USA), napadlo mě, že musí mít dobrý vkus,“ s ironickým pousmátím dodal režisér Takeši Kitano. (AlDelon)
- Po závěrečných titulcích následuje ještě málo známá kratičká scéna se záběrem na časem, pískem zaváté věci na pláži a slunečnice, se kterými si pohrává přímořský vánek. (AlDelon)
Reklama