Kniha snů

Dokud se film věnoval hlavní hrdince a jejímu životnímu příběhu, tak se mi to líbilo, a už vůbec mě překvapilo, že i když to hrozně připomíná styl z Prosperových knih, tohle je natočené úplně jinak. Vlastně to v tu chvíli byly Prosperovy knihy bez prasáren a místo nich tu byla něžnost a erotičnost. Jo, do téhle části se mi ten film líbí. Jenže pak se to hlavní hrdince přestane úplně věnovat a na hlavní postavu nastupuje vydavatel se sklonem k homosexualitě a to jde celé do háje. Nejhorší na tom je, že to jde do háje vizuálně. Kam zmizela ta pěkná hudba, kam zmizela ta experimentálně podaná něžnost? I ta vizuální stránka uvadala. Všechno to nahradili tiché dlouhé nudné záběry na nahé chlapy. A já jen skoro tu zhruba poslední polovinu sledoval, jak to celé jde do háje. Ach jo, a přitom to mohl být druhý nejlepší Greenaway. Stačilo jen, aby se druh polovina držela toho, co měla polovina první... No, co se dá dělat, je to škoda. Mě by se totiž jinak ten film fakt líbil, ale s tou druhou polovinou... To prostě šlo do kelu. 3* (16.03.2019)

Pillow book je pro mě asi "nejdějovějším" filmem ladně malovanýn na osobitý Greenawayův pergamen. Tentokrát si jako předmět svého sexuálního zájmu bere kaligrafii a celkovou exotičnost asijského prostředí. Vedle nádherně poetického jazýčku, který není u mistra častokrát k vidění, v Pillow book proplouvá i imaginativní, obrazové a nanejvýš esteticky orgistické vizuálno - což u něj zase tak neobvyklé není :) a kaligrafie a přehršel bizarností (za krásné považuju snahu splachovat psací stroj...). Nádherná báseň... (13.07.2009)

"Peter Greenaway's fascinating film The Pillow Book opens with heroine Nagiko's birthday ritual. We see her father gently painting a birthday greeting on her face. These images indicates how influental Lacan's ideas about our initiation into laguage, the symbolic ant the law of the father have become. Lacanian notions of subjectivity and textuality are further invoked when Nagiko sees her own written-upon reflection in a mirror..." (An Introduction to Critical Social Psychology, Alexa Hepburn, s. 87) Nejedna interpretace pojímá Greenawayovo dílo jako navýsost post-strukturalistické, "The Pillow Book" je beze zbytku takové, formálně i obsahově. Greenawayovské filmové zkoumání jazyka se zde dostalo až k uchopení jazyka jako svrchované sféry touhy a rozkoše, která se neoddělitelně proplétá s rozkoší tělesnou, vždy lapenou v jazyku. Tato svrchovaná moc jazyka se zhmotňuje použitím písma, v němž se okázale manifestuje nejen materialita jazyka a reálnost jeho účinků, ale díky využití japonských znaků (pro Evropana tajuplně krásného, "rozkošného" to mystéria) i esenciální neproniknutelnost signifikantu, záhadnost tohoto označujícího, skrze nějž jsme nuceni hledat naplnění své touhy. /// Greenaway navíc rozpustil tuto moc znaku do celého filmu používáním onoho jedinečného překrývání záběrů a obrazů, které setrvalou řadou prolínaček spojují obraz a písmo, tak jako postavy spojují svá těla se znaky. /// Film samozřejmě není dokonale Lacanovský či Barthesovský, ale žádný čtenář jejich díla by si neměl ujít přečtení tohoto filmu. (05.11.2015)

Greenaway je podivín. Takový snímek rozhodně nemůže natočit normální člověk. A přesto můj význam slova "podivín" není v tomto případě negativní - ale ani pozitivní.. spíš pozidivný. Obsese v kaligrafii za použití lidské pokožky namísto papíru.. umělecké. Obraz v obraze, repetice, rozložení záběrů, rozdílné tempo.. originální asi. Nemůžu však režiséra adorovat. Chvílemi to bylo zábavné či dramatické (v jistém slova smyslu). Jindy zase k unudění. (08.02.2012)

Tenhle film musel byt skutecne zradlo pro festivalove fajnsmekry. Je to plne kaligrafickeho bodypaintingu a teplych japoncu. Davam Greenawayovi velke plus za vytvoreni originalniho filmu se zajimavym tematem, inovativni rezii a efektivni hudbu. Na druhou stranu me to dost nudilo a ne, skutecne nemam naladu sledovat pero Ewana McGregora, ktere jakoby zde hralo hlavni roli. A ani vsechna ta dalsi pera, ktere hrajou role vedlejsi. 5/10 (08.07.2011)