Andělé všehomíra

Andělé všehomíra mi připomínají těžké adolescentní chvíle aboslutního pocitu ztracení v ulicích panelákového sídliště a útrob těch šedých krabic s monotónně ubíhajícími schodišti. Připomínají mi chuť utéct si z vlastní hlavy a všechny myšlenky naskládat někam na hromadu a tam je přehrabovat a prosívat a hledat ty smysluplné, ty které nemusí mít hlavu ani patu, ale mají pro život smysl, budí emoce, vášeň, city, radost, smutek. Chtěl jsem se naučit dávat jim ten správný význam a naučit se je interpretovat. Ta doba se přechýlila v systematické začlenění do společnosti, kde každý krok a slovo má mít své místo a občas se ty touhy utéct z vlastního těla objeví znovu, ale pořádně není kam...utíkám k filmu, knihám, hudbě, k přírodě, šumu listí, praskání dříví v ohni, šumění potoků a zpěvu ptáků. Andělé všhomírá umí navodit vnitřní vibrace, které člověk normálně nehledá. Snoubí ostrovní islandskou melancholii s tklivými melodiemi Sigur Rós, hereckou virtuozitou a poctivým řemeslem. Ten film se povedl a co se mě týče, přesáhl hranici obyčejné komunikace obrazu se sítnicí a to mám rád, tyhle výlety do podvědomí... (03.08.2010)

Před Bohem jsme si rovni, i když jsme nemocní. Jsme andělé. Andělé všehomíra______________Drásající dotek se zaryje tak hluboko, až jsem překvapena. Nečekaně silný zážitek, který ve mne rezonuje...každý z nás si jistě prožil chmurné chvíle, kdy je člověku těžko. Deprese na islandský způsob.Podivně tísnivá nálada navozená ihned zpočátku postupně během celého filmu graduje až do nevyhnutelného konce. Autentické herecké výkony. Obdivuji, do jaké míry se režisér dokázal vcítit do rozhárané duše. Andělé všehomíra je těžký film. Můžeme díky němu spatřit střepy smutku, zející hluboko v duši jednoho člověka a vidět v jejich odrazu i ten smutek vlastní. Tklivé momenty sem tam nenásilně přecházejí v momenty úsměvné, které jsem vítala tak trochu s úlevou...působily na mne jako maličké odlehčení P.S. Filmu dominuje úžasná hudba, která celý zážitek násobí. Hilmar Örn Hilmarsson dokázal složit hudbu, která s filmem doslova srůstá a dohromady tak vzniká obdivuhodná souhra obrazu a zvuku. (14.06.2010)

Spíše než s nepřekonatelným Přeletem nad kukaččím hnízdem jsem zpozoroval jisté podobnosti s knihou či filmem "Veronika se rozhodla zemřít" (P. Coelho). Avšak zde je vše ještě tvrdší a bezútěšnější, až mi z toho vysychalo v krku. Mnoho myšlenek, nad kterými se zde nelze nepozastavit, však není nijak nových a každý, kdo je trochu přemýšlivý, je jistě už mnohdy sám řešil. Co je na tomto filmu však nové, je jeho osobité zpracování a jakási těžko vyjádřitelná, lehce mysteriózní, přitažlivá atmosféra. (28.03.2011)

Endogenní psychóza - tedy rozpad osobnosti je velký průser. Ať se jedná o pacienta, nebo o ty kteří s ním žijí. Rozpolcenost, vyhledávání samoty, halucinace, sebevražedné sklony - to vše se vcelku dobře podařilo ve filmu zachytit. Ovšem jinak mi film unikal, nedokázal mě zaujmout. Spíš jsem z jeho ponurosti byla otrávená a vůbec mě to nebavilo. (27.07.2014)

Tenhle film jsem viděla kdysi, cca před deseti lety, na dvojce, a pak se ho marně pokoušela najít (zapomněla jsem totiž název). Překvapilo mne, jak málo děje jsem si z něj pamatovala, ale ten pocit, který mám teď, je i po té době stejný, jako před lety. Velmi smutný film, který však nepostrádá ani komediální prvky (např. scéna, když si do ústavu pro hlavního hrdinu přijede kamarád, a řekne:"Jdu si pro toho génia." - Načež od stolu vstanou všichni, včetně chlapíka, který si myslí, že je Hitler.). Také se mi moc líbila legenda, vysvětlující, proč se dává talířek pod šálek. Doporučuju. (24.01.2012)