poster

A co dále, Baltazare

  • Francie

    Au hasard Balthazar

  • Švédsko

    Min vän Balthazar

    (Švédsko)
  • slovenský

    A čo ďalej, Baltazár

  • anglický

    Balthazar

Krimi / Drama

Francie / Švédsko, 1966, 95 min

Režie:

Robert Bresson

Scénář:

Robert Bresson

Hudba:

Jean Wiener
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Sarkastic
    ****

    Osel Baltazar a dívka Marie. Dvě čisté, snadno zranitelné a navzájem spřízněné duše na nehezkém to světě. Marie je navíc naivní, nechává sebou manipulovat, svoji nevinnost postupně ztratí (stejně jako iluze, něhu) a Baltazar toho jako osel moc nezmůže (a taky nesrovnatelně víc trpí). Jejich osudy jsou však propojené…Z filmu mám převládající pocit marnosti a lítosti. Zároveň však také solidního filmového zážitku. A takové jsou i 4*, které snímku posílám.(16.7.2014)

  • ScarPoul
    ***

    Myslím si, že mnohý s tých čo poznajú Bressona si ho nemôžu vynachváliť. Rozhodne sa jedna o autorského a veľmi osobitého režiséra a jeho film A čo ďalej Baltazár rozprávajúci o mladom dievčati Márií a somárikovi Baltazárovi, je naozaj spravený podľa obmedzení, ktoré si on ako režisér určil. Lenže celý ten pesimistický pohľad aj keď remeselne pútavý a plný symbolov, je pre mňa v takej miere neuveriteľne samoúčelný. Jednoducho som tomu neveril. Utrpenie aj bolesť sú samozrejme súčasťou života, ale zlé rozhodnutia postáv a samá smola lepiaca sa im napäty slúži len k tomu aby sa človek cítil depresívne a znechutene. Je to samozrejme účel filmu, ale predostrený až príliš okato. Možno som ho pozeral v zlom čase, ale celý ten morálny úpadok zvláda napríklad taký Buňuel o stupnicu lepšie. Somárika mi samozrejme bolo ľúto a kvôli jedinému sa ten film oplatí vidieť. Inak je to presne jeden s tých filmov, ktoré ma nemôžu nadchnúť takmer ničím.(5.11.2012)

  • Ghoulman
    *****

    Zdrcující snímek, v němž každé gesto a skutek váží bezmála tunu a vše je vrženo na diváka (podobně jako na hřbet Baltazara) s nemilosrdnou vahou a silou. Vůbec v Bressonových filmech vystupuje do popředí jedno pravidlo, které se v jeho tvorbě prosazuje především od počátku šedesátých let. Ústředním motivem je velké zlo, avšak nahlížené vždy z pozice dobra. To však nezasahuje, nechává ději volný průběh – je vlastně dokonale bezmocné. Ať se již bavíme o Utrpení Johanky z Arku, Marie v Baltazarovi, či o extrémně krutém osudu Mušky. Hlavní postavy nejen, že zažívají velkou bolest, ale nakonec jí skoro bez výjimky podléhají. To nicméně neznamená, že by byl Bresson nějaký krutý sadista. Na poskvrnění něčeho čistého (povětšinou mladé dívky jako symbolu nevinnosti), ukazuje skutečnou zvrácenost a nebezpečí (mnohých aspektů) světa. Ve své nedůtklivé těžkomyslnosti a absolutní absenci humoru (v níž by si mohl potřást ruce třeba s Bachem, Kierkegaardem či s Andrejem Tarkovským), nechává tam, kde by jiní mávli rukou, doznívat lidské skutky v dalekosáhlých rezonancích a následcích. Každý čin má podle něho nesmazatelnou stopu v dějinách lidského života i světa a každý může vést ke svému „absolutního“ dovršení. Jestliže například nějaká postava příliš holduje alkoholu, je pravděpodobné, že v opilosti dříve nebo později nad sebou ztratí kontrolu a někomu ublíží. Tam, kde by jiní tvůrci viděli v rebelovi z Baltazara osvobozené mládí, tam Bresson upozorňuje na zničený život hlavní hrdinky - mladík si bere, aniž by vracel cokoliv zpět – avšak v autorových očích musí být vždy to, co je vzato, jinde navráceno – protože jinak bude to „něco“ chybět a způsobí bolest, pocit ztráty - jedním slovem vzniká zlo, které vždy klíčí v sobectví. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Bressonovi filmy vlastně povyšují kauzalitu na tu opravdu nejzákladnější jednotku filmu a potažmo na princip fungování celého světa a to ve velmi nekompromisním duchu. Celkově je Bresson velmi podivný pavouk a výsostně originální autor. Je bytostně minimalistický/skromný a má zajímavě "roztříštěný" styl natáčení. Realitu zobrazuje po kouskách, natáčí většinou v detailech, bez ustavujících záběrů – takže mnohé jeho obrazy zpočátku nedávají smysl, nejsou příliš přehledné, není jasné ani místo, ani čas dění – časoprostor u něj krystalizuje pozvolna. Velmi nezvyklé a divácky nevděčné je i jeho vyhýbání se plynulé akci – tomuto napomáhá již herecký přednes, jež je v jeho filmech zpravidla škrobený a účelně nevýrazný. A když už se k nějaké té akci schyluje a není vyhnutí, Bresson ji prostě od-dramatizuje tím, že například do obrazu vůbec nevloží těžiště událostí – když například proti sobě vyjíždějí rytíři v turnaji v Lancelotovi od jezera, místo toho, aby nám Bresson ukázal v trysku koní rytíře padající na zem a rozlámaná kopí, jsme častěji svědky krále, který kouká s Gawainem ze strany na stranu jak "nevidění" rytíři bojují, či koňských nohou, které hrabou písek. Je vlastně skoro k neuvěření, že takto „kusý“ styl natáčení nejen, že dokáže diváka emocionálně zasáhnout (na mne jeho filmy působí většinou jako silná katarze), ale je také hodně zvláštní, že tato roztříštěnost "nezavazí" plynulé kauzalitě. Naopak - žádná věc, byť sebemenší, se zde neztrácí - každá je nakonec užita pro celkový význam díla. Vše výše řečeno je už samo o sobě hodně unikátní a vlastně z určitého hlediska také obdivuhodné. Neboť v umění, které je tak závislé na financování všemožných i nemožných organizací, je každé vítězství tvůrčí svobody nad obecnými konvencemi nebo zavděčení se divákům výhrou. A to nemluvím o důležitých etických otázkách, které z děl Bressona přímo čiší i jeho odvaze prezentovat vlastní stanovisko. Obojí (jak etické otázky, tak jasně vyjádřený autorův názor na svět) totiž v současných „artových“ snímcích až bolestně absentují.(25.6.2017)

  • JitkaCardova
    ***

    FIlm je silný, originální, jemně syrový počin, je určitě potřeba ho vidět, protože je z těch, které neodezní. Zároveň míním, že se v něm Bresson, snad že příliš stržený svými záměry a fascinací, dopustil mnoha přehmatů a hrubých neodhadnutí účinků. Ono se mu to ostatně stávává. *** Tady jako byl mj. příliš zaujatý pro explicitní sdělování. Snažné, nápadné předvádění něčeho, co máspíš jen mimoděk, nenápadně vyzařovat, aby to právě bylo samo sebou, jako by už přestřelovalo vysoko nad záměr, a zapříčinilo i neuvěřitelnou spoustu filmové fušeřiny, která ruší a ještě více podtrhuje, jak úporně se tu simuluje přirozená a magická spoluúčast nepochopitelné krutosti (mladík, boháč ad.), útrpné snášenlivosti (Marie) a pokorného přijímání (Baltazar) na žité, lidmi a zvířaty nevyhnutelně sdílené realitě pracného venkovského života. *** Nelogické, nenavazující a místy vyloženě protismyslné střihy a nedotažené doplňující se záběry téže scény vadí a vytrhují z vnímání filmu především (například když v jednom záběru sledujete unikající konec řetězu a v dalším vidíte, že visí od stojícího zvířete, není napjatý a má metr vůli, než by se vůbec hnul - a ne, není to záměr, je to hrubá chyba). Neustále tu takovými nedůslednostmi prosvítá zfušovaná filmařina, přivádí se do vědomí, že je to neprecizně vyhotovený film, příliš vychtěný film o jakoby nefilmové, nekašírované skutečnosti. *** Efekt je ale přes toto rušení výjimečně silný, protože co chtěl Bresson zachytit, se samovolně vyjevuje a vyzařuje z filmu o rovinu výš. Silné momenty vyplývají nakonec z toho, že sledujeme oslíka, který zůstává dojemný a přirozený tak jako tak - nikoli jako snášejícího tu podivně spletitou, uhrančivě nepochopitelnou a bolestivou smyčku upachtěně předváděné venkovské morálky, ale že prostě začneme i díky chybám v provedení čím dál intenzivněji pociťovat, že oslík se především stal trpnou obětí natáčení tohoto snímku, a prožitek je o to mocnější, chápeme-li, že tady už zvířeti nemohla nic ulehčit ani ta chvilková náklonnost některé z postav, neboť ty zde, na této rovině, už neexistují. Oslík je na to sám, zneužitý dvojnásob, jednou jako postava v příběhu, podruhé, možná tvrději, při natáčení. Netvrdím, že to tak bylo, tvrdím, že ta interpretace funguje a mocně působí, protože se jedná o téma filmu, které je vyzračené a odzrcadlené i v dalším plánu, a film vás sám vede k tomu na oslíka takto nahlížet. *** Rozhodně zajímavý zážitek. *~~(9.10.2012)

  • Pohrobek
    *****

    Odzbrojující snímek, zdrcadlící lidský úděl. Naivita věčných lásek, přelétavost, surovost, krutost, zapšklost, avšak spíše než o pesimistický tu jde o realistický film. Ústřední Baltazarova postava nás provede složitým světem místních obyvatel, sama je pak chytrým zrcadlem lidských osudů. Tenhle snímek může nudit snad jedině osla.(3.10.2006)

  • - Robert Bresson měl velmi rád zvířata a žádná ze scén ubližování Baltazarovi není reálná. Například pro scénu, kdy ho lidé z vesnice surové mlátí, byla použita maketa zadku osla. V poslední scéně pak samozřejmě Baltazar reálně neumírá, dostal pouze prášek na spaní. (Cimr)

  • - Režisér Robert Bresson si žádal černého osla, ale produkční ho podvedli a nabarvili na černo osla zrzavého. Vše prasklo, když začalo pršet a barva se smyla. Baltazara pak museli natírat každý natáčecí den. (Cimr)

  • - Mladičká neherečka v hlavní roli Anne Wiazemsky se později stala oceňovanou spisovatelkou. V knize Holčička (2007) vzpomíná právě na spolupráci s režisérem Bressonem. (Zdroj: FNŘ 2010) (hippyman)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace