Milenci luny

Zvláštny a zaujímavý film, u ktorého si nepamätám, prečo som si ho nahral, keď má "iba" 69 %. Neľutujem však, pretože takýto film nevidí človek každý deň. Je pravda, že som si ho začal vychutnávať až po prvej tretine, keď som vytušil zámer jeho tvorcov. Celý film som mal pocit, že hľadím do veľkého ľudského mraveniska, kde sa cesty jednotlivcov stretajú a rozchádzajú a jednotiacim prvkom je možno obraz, ktorý sa postupne zmenšuje ako šagrénová koža a servis, postupne sa meniaci na črepy. Neviem, či mám záujem vidieť viacero podobných filmov, ale tento stál za zhliadnutie. (08.08.2011)

Velmi zvláštní film. Fragmentární a roztříštěný děj, v němž sledujeme střípky ze života několika pařížských postav a postaviček, které spolu příliš nesouvisí, ale zároveň do sebe perfektně zapadají. Od prvních Iosselianiho filmů se Oblíbenci luny poměrně dost liší, ale s jeho posledním sovětským filmem Pastorále mají velmi mnoho společného. V podstatě žádná výraznější zápletka, žádné napětí ani akce a ani žádný výrazný humor, zkrátka jen fragmenty, v nichž se Iosseliani snaží zahlédnout celkovou realitu světa. (12.11.2009)

Hodně motivů a hodně postav ve filmu, kterému dokonale sedí přívlastek "divný". Problém ale spočívá v tom, že je divný buď moc, anebo málo. Když po 40 minutách netušíte, v jakém žánru se film pohybuje a o čem pojednává, pak se jedná buď o geniální film, mystifikaci nebo nezvládnutou záležitost. Geniální film jsem na konci vyloučil, takže jde nejspíš o vtípek na účet diváků, nebo - a to pravděpodobněji - ne úplně zvládnutou intelektuální hříčku. Je možné jej interpretovat tak, jako to učinil můj oblíbený uživatel nascendi, jenže těch interpretací může být víc a otázka je, která z nich je ta pravá. A vůbec nejhorší je, že ten snímek není tak provokativní a přitažlivý, abych měl chuť si tou otázkou lámat hlavu. Na konci jsem neměl pocit zmaru, na to hráli herci příliš dobře a bylo možné si vychutnat řadu drobných scénáristických hříček, ale žádný hlubší pocit, respektive emoce, ve mě tenhle kousek nevybudil a za pár dní si na něj ani nevzpomenu. Celkový dojem: 45 %. Příznivci popkornovek, čelem vzad, tohle je vyloženě klubová záležitost... (12.09.2011)

Tenhle Iosseliani je jeden z nejlepších, které jsem viděl. Je ale složitý - hodně postav, zápletek, emocí, přeskoků; hodně rovin. Možná proto je tu v modrých. Styl ještě piloval, leccos je jen lehýnce nahozené a jak kdyby ze srandy, výraz je tu ale závažnější než co znám z jeho pozdějších prací - jde o životy. Krom Etaixe a Tatiho tu poprvé vnímám i značný vliv Buñuela - ty propletence i to demaskování absurdit mají surreálný šmrnc. Nepochytal jsem zdaleka všechny souvislosti, ale nevadilo mi to - celek dává jednoznačně najevo názor i postoj tvůrce. Krásné kino! (25.02.2023)

Několik poznatků z filmu, které jsem si odnesla, než jsem usnula spánkem spravedlivých: když kůň šlápne na talíř, talíř se rozbije, v Paříži se stojí fronty na taxík, pes je schopen během jízdy v autě teleportace ze sedadla vedle řidiče na sedadlo za řidičem a zpět. Pokusila jsem se dát filmu druhou šanci, nevyšlo to. Je roztříštěnější než Godardův Socialismus a má-li nějakou myšlenku, podařilo se jí celkem pečlivě přede mnou schovat. (10.09.2012)