Psí dny

Znáte deset nejbizarnějších postav ze Psích dnů? 1, Zoufalej chlápek s tenisákem. 2, Neskutečně drzá a ukecaná stopařka. 3, Žárlivej macho z diskotéky. 4, Za ním dolézající blondýnka. 5, Uklízečka - striptérka. 6, Dědek s kšandama. 7, Podomní prodejce alarmů. 8, Stará nymfomanka. 9, La cucaracha nabíječ. 10, A jeho úchylnej kámoš, co si tři roky nevrznul. Nerad bych někoho opomenul, ale ono to desatero je dostačující a v tomhle filmu docela populární, byť v jiných obměnách. Ještě si neodpustím napsat, že Ulrich Seidl je úchyl. Tím pádem já se svým hodnocením taky, ale to už není takové překvapení : ) (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) (13.04.2015)

Musím říct, že jsem to dlouhou dobu viděl na 4*. Většinu času jsem to totiž bral (a asi jako jediný) jako černou cynickou absurdní komedii, která si dělá krutou srandu z určitého typu lidí. Převážně se jednalo o znuděné boháče a sem tam nějaké magory, takže jsem tu ani neměl dojem té Seidlovi nenávisti ke všemu živému, ale spíš cílený výsměch pouze určitému typu lidí. Nezlobte se na mě, ale u některých postav se jejich pováhám nešlo nezasmát - a všemu kraluje ta šílená stopařka, ze které jsem dostával pár menších záchvatů smíchu. Nebál bych se dokonce tvrdit, že to byl Seidlův účel - přeci jenom, svým postávám se prý hlavně vysmívá. A i když je to absolutně bez děje a jen se tu prolínají osudy několika postav, musím říct, že mě to dost zaujalo - skvělou kamerou, podmanivou atmosférou, realistickými hereckými výkony a hlavně všemi těmi bizarními postavičkami, z nichž ani jedna není normální a ani jedna vlastně pro nic nežije, protože tu všichni jen přežívají. Znuděně, s úchylkami nebo psychickými poruchami, bez ambic, bez nějaké životní náplně - a přitom tu všichni touží po lásce a nechápou, proč se jim jí nedostává. A do toho je venku nesnesitelné vedro. O to víc mě ale zklamalo, že v poslední třetině to výrazně ztratí tempo, znatelně zvážní a v doslovném závěru divákům sdělí Seidl to, co říká v každém svém filmu - a to je to, že celé lidstvo je hnusné, odporné a zatraceníhodné. Mrzí mě, že to tam musel nacpat, protože s neutrálním vyzněním bych byl mnohem spokojenější, zatímco takhle nemohu tu Seidlovu povrchní nadřazenost ani trochu tolerovat, jelikož je prostě mimo. A ani pak nemůžu Psí dny brát jenom tak, jak jsem je většinu stopáže bral. Navíc když už mám brát tu poslední třetinu jenom vážně, hodně tomu chybí promyšlenější postavy. S jejich psychologií si totiž Seidl vůbec hlavu nedělal. I tak se mi to ale celkem líbilo a většinu času mě to skutečně bavilo sledovat, je to takový rakouský (=dost úchylný) a cyničtější Roy Andersson, ale slabé čtyři tomu nakonec nedám, jelikož to na víc prostě nevidím. A nutno uznat, že bez postavy stopařky by ten film fungoval znatelně míň, protože ta holka se prostě musí zarýt do paměti každému, kdo tenhle film uvidí. I tak si ale myslím, že silné tři jsou ode mě pro Seidla dost slušný výsledek, protože ho jako režiséra opravdu nemusím.  Ale jestli si takhle bude střílet ze znuděných boháčů i v ostatních filmech, možná si k němu ještě najdu cestu... Silné 3* (10.04.2022)

Ejhle, člověk 21. století! Výborní (ne)herci v zajetí blahobytných strázní... Co jiného říct, než že toho má pan Seidl hodně co říct. Totiž, tak nějak čekáte, kdy děj vyústí v tragédii a až s koncem si uvědomíte, že to CELÉ byla tragédie, která si navíc dál žije svým vlastním životem, patrně řízeným podprahovými signály z La Cucarachy :-) Viděno v rámci Season Challenge Tour, týden ve Střední Evropě. (07.10.2015)

Dokumentární formou natočený film, který málokomu zpříjemní odpoledne kvůli své syrovosti. Ale jinak je to zdařilá reflexe vyprázdněnosti lidského života dnešní doby. Aktéři se ve změti provokujících scén zoufale snaží zaplnit svoje životy nějakým smyslem. Toto téma je zdařile uchopené, ale bohužel pro mě odpudivé. To je důvodem mého nízšího hodnocení, jinak bych dal více hvězdiček. (21.01.2012)

Petronius a Richard Linklater točia film o rakúskom národe... Vlastne nie, to si len persóna menom Ulrich Seidl, pasujúc sa do role odosobneného komentátora doby, vypožičiava charakteristické prvky ich jazyka. Jeho postavy sú ohavné, odpudivé, alebo prinajmenšom nudné a bezcieľne prežívajú v poloprázdnom svete, ktorý sa svojou nečinnosťou rúti do záhuby. Monotónne tempo, nekonečná každodenná rutina, ubíjajúca ťažkopádna repetícia zobrazovania strohej reality, prerušovanej len emócií zbavenými erotickými, násilnými a grotesknými výjavmi, smerujúcej od ničoho k ničomu. Stereotyp povýšený na princíp, škaredosť a zvrátenosť na jediný vonkajší prejav ľudí pod vplyvom extrémne teplého leta. Popkultúrne vplyvy sa jemne odrážajú v náznakoch a detailoch, dekadencii, hudbe a rebríčkoch istej stopárky, ktorú by ste nechceli stretnúť ani v tej najhoršej nočnej more. Jednoducho film o tom, akí sme. Než som pochopil autorský zámer a stoickú réžiu, zžieralo ma nutkanie film okamžite vypnúť a pri jednej scéne sa mi chcelo zvracať. Teraz som napriek všetkému (a predovšetkým znechuteniu a vnútornej podlomenosti ťažkopádnosťou) presvedčený, že sa k Hundstage i Ulrichovi Seidlovi opakovane vrátim. 100% P.S.: Spolu s Angst a domácou tvorbou Michaela Hanekeho zrejme jeden z najvýznamnejších rakúskych filmov vôbec. (05.12.2014)