Ďáblova krása

Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... (07.11.2015)

Veľmi príjemná klasická moralitka s dvoma francúzskymi legendárnymi hereckými elitami od legendárneho režiséra. Môžeme mu vyčítať príklon k širšiemu diváckemu vkusu, ale asi bol kedysi široký divácky vkus niekde inde, ako dnes. Clair však nehrá tak úplne priamočiaru hru, občas sa môžete strácať v tom, čo je sen, čo skutočnosť a čo sa reálne odohralo, alebo odohraje. Antagonista: Mephisto je samozrejme zaujímavejší, ako protagonista Faust a je zaujímavé, že práve ako Faust je Mephisto tým, kto ťahá film. Áno, postavy budú viackrát meniť svoju vizáž a tak môžeme Clairovu hru s divákom brať ako malý diabolský trik. SPOILER: Mephisto je ale tak trochu blbeček a trochu mám preto problém so záverom, kde práve vďaka tomu Faust víťazí a nakoniec vlastne urobil dobre, že tú zmluvu podpísal. (18.04.2015)

Jméno scénáristy a režiséra filmu René Claira, autora u nás známých a vysoce ceněných filmů „Slaměný klobouk", „Pod střechami Paříže", „Ať žije svoboda", „Milion", „Poslední miliardář" a jiných, režiséra, jenž je trvale zapsán do historie světové kinematografie jako tvůrce veseloher napojených životem a vtipem lidu Paříže, nás zavazuje k pečlivému hodnocení. I jméno druhého scénáristy není u nás neznámé. Národní divadlo hrálo po revoluci drama Armanda Salacroua. Není jistě nezajímavé i to, že autoři filmu pod vlivem mírového hnutí ve Francii a Itálii (film byl natáčen v obou zemích) změnili původní koncepci burleskní faustiády na dílo, které by protestovalo proti zneužití atomové energie a hrozící válce. Film měl proto ve Francii, zvláště v kruzích pokrokové inteligence, velký úspěch. Scénář filmu byl literárně zpracován básníkem J. Marcenacem, otiskován v pokrokovém deníku Ce soir a vydán knižně; končil stockholmskou mírovou resolucí, kterou také ihned podepsali dva hlavní představitelé filmu Michal Simon a Gérard Philipe. Ale již G. Sadoul, známý francouzský filmový historik a kritik, připomíná, že Clair nedovedl pokrokové myšlenky vyjádřit jasně a nekompromisně. — Co však film přináší pro nás? Je dokumentem, že obrovské mírové hnutí má vliv i na ty umělce, kteří z různých důvodů s ním ještě plně nesplynuli. Ale současně nás poučuje i o ideovém zmatku těchto umělců. Je na příklad pravda, že Clair říká filmem „ne" válce a atomovým bombám, že ukazuje zničení příprav hromadného vraždění ve válce a označuje tyto přípravy za dílo ďábelské, ale na druhé straně říká „ne" i vědeckému pokroku. To je tón, s kterým jsme se setkali v Clairových dílech již několikrát. A není to ani náhodné: zneužití vědy imperialisty k tomu dává silný podnět. — Musíme se dívat na „Ďáblovu krásu" jako na film, který vznikl v kapitalistické Francii z nákladů kapitalisty a prošel ohněm censury: proto film má právě vzhledem k objektivním i subjektivním podmínkám svého vzniku rysy pokrokové i méně pokrokové. A nezapomínejme ani na to, že jde o komedii, která, i když zůstává pozadu za předválečnými Clairovými filmy, presto nese pečeť tohoto mistra veselohry. Filmový přehled 29/1953 (07.11.2008)

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích. (02.03.2008)

----- "A jestli odmítnu ?" ----- "Pak se připrav, že budeš trpět. Pravé peklo je totiž zde na Zemi - ať je to bída, opuštěnost nebo lidská zloba." ----- O tom, co dokáže jediný podpis ... psaný vlastní krví - jak jinak. Pozoruhodný - a hluboce lidský příběh profesora Fausta je inovovaný s lehkostí a vizionářstvím, které bych zrovna tady nehledala. S neobyčejnou jistotou a samozřejmostí kráčí po sotva znatelné linii, která by měla oddělovat ideál štěstí, který nosí v srdci člověk ... od toho, který nabízí Ďábel. Přitom s maličko provokativním, leč nikoli přehnaně zlomyslným úsměškem připomíná starou známou pravdu, že člověk a Ďábel mnohdy jedno jsou - ba co víc, že "samo peklo není tak kruté jako ulice". Dalo by se říct, že zápletka má pochopení ... pro člověka - a dost možná i pro Ďábla, který vždycky bude stát po jeho boku a nikdy se nepřestane snažit ovlivnit každé jeho rozhodnutí. (01.05.2015)