poster

Putovní divadlo

  • Řecko

    O thiasos

  • anglický

    The Travelling Players

Drama

Řecko, 1975, 230 min

  • radektejkal
    *****

    Angelopoulose jsem z toho vždycky podezíral, ale teď už je to úplně jisté. Angelopoulos nás oslovuje jiným (novým, dosud temným) jazykem. Slova jsou nám povědomá, hodně podobná těm známým, ale jejich ohýbání a spojování je jiné (jsou to opravdu slova, vždyť phýbat a spojovat se už dá skoro všechno?). Nicméně nás tento jazyk nás vzrušuje, a chtěli bychom se mu naučit. Jsme vníaví a máme radost z každého pokroku. (Nebo jsme stále jen ty ovečky, které se jdou napít z potoka?) Pozn 1.: Hra "Golfo a pastýřka", kterou se kočovné divadlo snaží (většinou neúspěšně) zahrát, zná - podle Angelopoulose - každý správný Řek. Navíc se v roce 1914 stala prvním řeckým filmem. Pozn. 2: Osobně mám raději uzavřenější a trochu dynamičtější formu, jako je ˇčáp" nebo "Kythera", ale v rámci pěti hvězd to nelze rozlišit.(3.3.2018)

  • Tatatranka
    *****

    Elektra vzlyky schoulená v utajeném stínu. Tajemství schované pod nočním plstěným kloboukem. Klobouk zaplašený pochodem armádních čepic. Dusot dechu a zadržovaný nádech vojáků. Pochod dějin a mýtu, ve dvojstupu, odstupu i křížem. Divadlo na divadle, s herci i neherci v "kostýmech" mytických hrdinů. Kontrast. Schoulené, letitě porobené Řecko, vzpřímení vojáci-monarchisté-komunisti. Z prachu Akropole povstávají v dějinných cyklech repliky svobodného Řecka. Hra na Elektru a Oresta se odehraje pokaždé s novým obsazením. - Stínohra po pavlači, hra masek a kostýmů smíchaná s hrou doopravdy. Štrúdl masek rázující, skotačící po obzoru podél moře, podél skal z města do měst, k domovům, až do "nejdedál". Až by divák zatleskal, kdyby představení nenarušoval plíživý halas válek. - Interiéry, v nichž divákovi zaskřípou jeho dětské sny. Sny o místě, které si urvalo střechy a sloupy pohodilo do kouta, okénka vysklilo a zbyly jen rámy - prámy budoucí lodě pro Robinsona a jeho posádku. Interiéry, v nichž dusot dechu pleská po zápražích a rozvalených snech, pukají pod zadržovaným dechem vojáků a pravidelným větráním přivátých vlajek. Procesí přicházející z dáli do "vnitrozemí" věstí smrt, nebo příslib svobody.(28.10.2008)

  • Anderton
    ****

    Unikátna práca s časom a priestorom, alebo lepšie povedané s časopriestorom, v štvorhodinovej mozaike extrémne ťažkého obdobia gréckej histórie. Ako to režisér myslel, je na dlhý rozbor a stál by rozhodne za to. Za tento dlhočizný čas sa hlbšie do postáv nedostaneme, o to Theovi (celé meno sa mi vypisovať nechce, dlhšia poznámka o tom, že sa mi to písať nechce ale áno) ale vôbec nešlo a vás to ani nebude trápiť. Nemáme plakať nad osudom postáv, ku ktorým by sme si mali podľa dobrých filmových zvykov vytvoriť vzťah. Nevytvoríme si ho, ale povedal by som, že ku Grécku áno a na utrpenie miestnych ľudí budeme nazerať s patričnou pokorou. Zrejme sa natáčalo iba za zamračeného počasia, asi sa nič v štúdiu postprodukčne nemenilo a toto je obraz Grécka, ktorý nikde inde neuvidíte. Paradoxne vás zasiahne viac, ako zábery pláží a Olympu.(20.5.2017)

  • Rosomak
    *****

    První hodinu jsem hledal cestu jak se na ten film koukat. Ty další tři jsem si nesmírně užil... Ač jsem některá díla od Angelopoulose již viděl, přesto mi přišlo, že Putovní divadlo se od těch jiných odlišuje (ano, viděl jsem spíše jeho novější snímky). Přistupuje zde totiž k samotnému natáčení trochu jinak než u jeho další tvorby. Pokud totiž v jeho ostatních filmech využívá dlouhé záběry k efektu autentičnosti a realističnosti, zde jich naopak využívá ke stylizaci a distanci diváka. Scénu natáčí co nejvíce ze statických pohledů, v reáliích jsou rozmístěni toporní herci, kteří se buď nepohybují vůbec nebo pouze pomalu a jaksi bez života. Celé to až připomíná divadelní inscenaci. Od té to má přesto strašně daleko, protože Angelopoulos využívá mnoho dalších filmových prvků (protipohledy přes zrcadlo, kompozice do hloubky, jízdy...). Ve filmu také vynikne jeho posedlost lidovými ceremoniály a zábavou. Stejně jako Fellini zobrazuje ve svých až snových vsuvkách klauny či cirkusáky nebo Tarr zase hospodské veselice a pitky, tak Angelopoulos se často nechává unášet prostým lidovým tancem, hudebními průvody, písněmi...a taktéž tím na chvíli uniká příběhu a funguje až transcendentně:) Celkově jsem z filmu nadšen. Jen pozor na tu stopáž, občas je to docela těžké být celé čtyři hodiny ve střehu;)(28.10.2008)

  • Artran
    *****

    Helas. Jenomže bez slunce. Mýtus. Jenomže přítomný. Tragédie. Jenomže hraná na pohyblivém podloží dějin, neklidných vrstvách geopolitických zvratů. Lidových vrstvách. V jejichž rukou budou vlát zakrvácené vlajky se svastikami, s kladivy a srpy, s pruhy a hvězdami a mezi nimiž se ta jediná pravá bude objevovat a ztrácet. Theatrum mundi moderního Řecka, jehož jeviště se kymácí pod nohama herců a hereček a kteří jsou předurčeni k tomu vydat svědectví: „Já, Agamemnón, který teď stojí před touto popravčí četou, jsem v roce 1922 přišel z Jónie jako vyhnanec. A vy?“ - „Já, Pyladés, Orestův přítel, jsem byl zatčen v roce 1947. Byl jsem mučen, týrán. Podvol se, říkali. Podepiš. A já podepsal." - "Já, Elektra, jsem byla znásilněna, můj otec Agamemnón zavražděn. Bratr Orestés, má jediná naděje, se ukrývá v horách. Plna trpkosti vycházím v čase občanské války s ostatními do ulic." Výstřely. Osudy. Příležitosti. Ke zpěvu, k tanci, k průvodům po studených plážích, po úzkých stezkách Helenid. Příležitosti k vystoupení s jejich jedinou, zato však široce milovanou hrou Pastýřka Golfo Spiridona Peresiadise: „Dobrý den tobě, Tasso.“ (Toho hrál Orestés) „Dobrý den tobě, Golfo“ (Tu hrála Elekra). Cesta, po které s touto hrou putovali od představení k představení, se klikatila a vedla napříč časem. Často bloudili sem a tam roky, jakoby šílený Hölderlin datoval jejich životy jako své básně ve věži v Tubinkách. Přesto jsou nám dány dvě hranice: Rok 1939 – soumrak vlády diktátora Metaxase. Rok 1952 – konečné vítězství monarchistů. Třináct let oprýskaných vesnic a měst. Třináct let smrštěných do čtyř hodin. Třináct let, na jejichž konci zůstává na pryčně vychladlé Orestovo tělo. „Dobrý den, Tasso...“ Na jejichž konci je opět jedno nádraží v Aegionu na sklonku devětatřicátého roku a jedna píseň: "Ač jsi byl pryč po mnoho let, ty se vrátíš. Plný lítosti žádat o odpuštění, se zlomeným srdcem, ty se vrátíš..." Věčný návrat... Čas... Ale trojí čas. Čas první, mýtický, čas věčného návratu, stvořený pro Agamemnóna a jeho rodinu. Elektra obnoví rozpadlé divadlo, oblékne Orestova synovce do Tassova kostýmu a řekne: „Oreste...“ Čas druhý, historický, stvořený moderním člověkem, jeho paměť, jeho strach. Strach z profánnosti a determinovanosti. Hrůza, že za námi i před námi není Cosi ale Nicota. Hrůza, kterou ale dokážeme zahnat. Protože tu je čas třetí, čas umělecký, čas Angelopoulosův, který režisér stvořil proto, aby překonal oba předchozí. Který sestupuje z výšin jako inspirace do člověka, je ryze subjektivní a dává smysl dějinám. - Dějiny. Ne co se událo. Ale to, co se děje.(12.11.2008)