Koyaanisqatsi

Pri ceste za doplnením si zbierky filmov v TOP200 na ČSFD som narazil aj na tento veľmi pozoruhodný dokument. Určite zaujal, nenadchol toľko, koľko som čakal. Veľmi depresívna hudba, spojená s presnými a detailnými obrazmi ľudí a neľútostných dôsledkov ich činností v negatívnejšom prenesení sa odrazí asi na každom, no v mojom ponímaní nie až tak dôrazne. Určite sa toho dalo zobraziť viac a keby to na mňa doľahlo intenzívnejšie, určite by som bol dal viac percent. Takto je to na 80%. (15.10.2007)

Godfey Reggio. Dobře si to jméno zapamatujte, protože tak zní ctěné jméno dalšího režiséra, který byl příliš dlouho na čerstvém vzduchu s indiány, kde se samozřejmě každý den zdýmil. Jednoho krásného dne se vrátil domů - do chaotického rychlého světa zničeného pokrokem. Doma si řekl, že o tom udělá film. Jak řekl, tak učinil. Koyaanisqatsi je dokument, kde nezazní jediné slovo, takže stránce www.titulky.com skládám obrovskou poklonu, že v sobě vůbec našli tu sílu vytvořit k tomuto filmu titulky. O čem dokument vlastně pojednává by mělo být v obsahu. Dejte mi pár vtěřin..............................Skutečně to tam je. Jedná se o záběry ve stylu 5 minut statický obraz na zrychlený eskalátor. 5 minut na téměř statický obraz pouště. 5 minut zrychleného statického obrazu na frekventovanou silnici. 3 minuty atomového hříbku(osobně hodnotím, jako nejpovedenější část). A tak dále. Je nutné si uvědomit, že film není nejnovější, takže záběry nedosahují žádné hvězdné kvality. Takové záběry vyplňují těch 80 minut. Celkem to uteče a ani jsem u toho neusnul. Pokud jste viděli film Baraka - Odysea země, tak tohle je něco podobného. Pokud jste ho neviděli, tak to nevadí. Stále se jedná o podobné filmy. Hudba se mi nelíbila, protože byla málo depresivní, kdyby mohla mluvit, tak říká něco ve stylu: ,,Všechno je na hovno, ale stále je naděje to změnit!". Hodnocení bych uzavřel na slabých 2* a budu pevně věřit, že se další filmy od pana Reggia nedostanou mezi top 300 nejlepších a nebudu se tak na ně muset kouknout. (09.09.2012)

Dokument beze slov, jen hudba, kamera a všechno propojené dohromady. Dokument o světě a dokument, který má co říct. Beze slov. Má hloubku, a to se musí ocenit. Člověk změnil svět podle obrazu svého, ale je otázkou, jestli je ten obraz lepší než to, co existovalo před člověkem. Ne, rozhodně by se na tom neshodli všichni. (17.12.2015)

Toto dokumentární dílo, které už ve svém názvu kóduje jakési poselství, by mohlo být a priori snadno vnímáno jako do jisté míry manipulativní ‚‚nejasná zpráva o konci světa‘‘. V průběhu celého filmu je divákovi odprezentován nespočet obrazových podnětů podkreslených hudbou s nádechem osudovosti. Po hodině a půl tedy divák může být více či méně nenápadně dotlačen do určitého stavu úzkosti, k sebezpytujícímu zamyšlení nad sebou a zbytkem světa. Leckterý odolnější jedinec však může mít tendence nad filmem rovnou zlomit hůl a odsoudit ho coby prvoplánový, napravitelsky-apokalyptický snímek se spoustou nudných a až depresivně zdlouhavých záběrů, útočících na lidské svědomí. Zpočátku rušivá repetitivnost a stejnost některých záběrů dává divákovi nezvykle mnoho prostoru k zamyšlení a ne každý má na to dostatek odhodlání a trpělivosti. Také v porovnání s ‚‚mladší sestřenicí‘‘ filmu Barakou se Koyaanisqatsi může zdát šedivější, jednotvárnější a (co si budeme povídat) zkrátka nudnější. Je ale potřeba si uvědomit, že každý z dokumentů je o něčem jiném, poukazuje na jiný aspekt života na zemi a není tak moc objektivně možné je vůči sobě měřit. Koyaanisqatsi má stejně jako Baraka spoustu barev, jen je aranžuje do obrazů v jiném stylu, který samozřejmě nemusí vyhovovat každému a mnohdy zobrazuje věci, které bychom radši neviděli vůbec. Divák je tak zahnán do kouta, a byť jsou scény industriální a demoliční balancovány výjevy nejrůznějších přírodních krás a fantastických výsledků lidské práce, může mu po zhlédnutí zůstat pocit viny a neurčitého nařčení. Dle mého názoru má ale ona ‚‚prvoplánovitost‘‘ v dokumentu své místo. Velmi si cením nadčasovosti snímku, a ačkoliv mi během sledování hlavou prošlo hned několik stanovisek, výsledným dojmem z filmu nebylo vzteklé zavržení, ani neutuchající provinilost či touha zachránit svět, nýbrž podnět k širšímu náhledu i na obyčejné každodenní objekty a rutinní činnosti, kterých se den co den účastníme. (23.11.2014)

Nejhypnotičtější film všech dob, Muž s kinoaparátem 80. let, totálně sugestivní a dokonalá filmová báseň, při které - ačkoli nemá žádný příběh - jsem se napětím v kině 90 minut nemohl pohnout. Také snad jediný film, kde hudba není jen jednou ze složek, ale polovinou díla - do nekonečna bychom se mohli přít, co bez čeho by spíš fungovalo - jestli geniální obrázky bez geniální hudby nebo naopak. I z dnešního pohledu jsou některé scény na tak vysoké technické úrovni, až zůstává rozum stát. Sympatické navíc je, že ač má film velmi silné společensko-kritické poselství, nepůsobí nepříjemně mentorsky. Režisér prostě ukazuje svět jak je a divák si to může interpretovat jak libo... Děkuji za uvedení v Projektu 100. Vidět to na velkém plátně je zážitek na celý život. (12.02.2014)