Chungking Express

Nemůžu si pomoci, ale pro mne je to film, v němž forma natolik převažuje nad obsahem, že když si ji odmyslím, dospívám k tomu, že obsah je do té míry řídký, že bez formálních fines by nebylo o čem hrát déle než dvacet minut. Některé nápady jsou hezké (plačící byt, měření emocí expiračními lhůtami konzerv...), atmoféra příjemná, ale pro mne to na víc než tři hvězdy nevydá. (26.06.2011)

Chungking express režiséra Wonga Kar-waie, jakkoliv se zcela vymyká žánrovému zařazení, je pro mě především filmem o lásce. Dva zdánlivě neprovázané příběhy o touze po vztahu a porozumění režisér a scenárista Wong Kar-wai natočil naprosto úchvatně, jen těžko srovnatelně s čímkoliv, co jsem v žánru „romance“ měl dosud možnost vidět, přičemž svobodně rozvolněný děj filmu umístil do pomyslného srdce Asie - Hongkongu. Od první minuty je znát, že režisér staví vizuální a výtvarnou složku nad tu obsahovou, čímž si však vytváří dostatečný prostor pro nové možnosti vyjádření. Experimentuje s obrazem, střihem i hudbou – úžasná "California Dreamin" se nese celým snímkem. Asijskou, respektive hongkongskou, kinematografii zatím téměř vůbec neznám; i to může být důvod toho, že mě Chungking Express tak nadchnul. K tvorbě Wonga Kar-waie se určitě ještě vrátím, nejspíše pak dílem Stvořeni pro lásku. 8,5/10. (10.03.2021)

Mladší sestra / bratr (cokoliv je vám bližší) následujícího "Kar-Waie", a sice Fallen Angels. Ano, oba filmy mají mnoho společných jmenovatelů; např. podobný způsob natočení, několik stejných exteriérů, interiérů či motivů (prošlý ananas, scény s fastfoodem, bar / jukebox, totožná banka, postava letušky, procházející Indové...). Že by výsledek natáčení v přibližně stejné době? Chungking Express je však mírně odlehčenější, jedna příběhová linka sice vykazuje jistou dramatičnost, ale ta další... vás pohladí (byť v obou jsou jemné tóny melancholie). Romantika je zde hmatatelná a Kar-Wai s ní umí pracovat stejně jako s ženskou krásou (a ve výběru je stejně neomylný jako třeba Lynch). Stejně jako u Fallen Angels nezáleží na nějakém hlubokém poznání příběhu, resp. nezáleží na složitosti příběhové koncepce. Vše je tedy docela prosté (zvláště v druhé půlce), ale nechybí ani cit pro nedořečenost i moment překvapení. A věřím, že i ta asijská obdoba Dreams od Cranberries (jako kdyby čínský cover "berlínského" Take My Breath Away v režisérově debutu byl málo), všudypřítomní Mamas and Papas i filozofická moudra ("Když pláče člověk, je třeba kapesníku... když pláče byt, je s tím spousta práce.") pro vás nakonec budou potěšením. Já se sledováním bavil a bezchybný závěr s letenkou vše jen podtrhl. │90% (05.11.2007)

Už tehdy – možná již před dvaceti lety –, když jsem viděl Chungking Express poprvé, snad v neděli v noci ve filmovém klubu, mě nadchla především jeho jedinečná atmosféra, která se mi (jako mnohým jiným divákům) koncentrovala v píseň, kterou jsem měl odpradávna rád, California Dreamin’. Když jsem se na něj nyní podíval po tak dlouhé době znovu, došlo mi, že je více než hraným filmem – operou. A svým způsobem i baletem. Žádná scéna se neobejde bez promyšleného ozvučení – ruchy a hlasy města, reprodukovanou hudbou, přírodní polyfonií, nejrozmanitějšími ruchy a ovšem i dialogy, které s tím fluidním pozadím skvěle souzní. První část filmu, pro mě značně nepřehledná svou nervní ruční kamerou, mě častěji sváděla odvrátit zrak od všech těch honiček a kriminálních mikrodramat a jen a jen poslouchat, zda se rozprší. Odolal jsem pokušení a objevil v tom nelíčeném chaosu tanec, který se později výslovně rozhoří v sólových výstupech i v milostných interakcích. (24.02.2024)

Chungking Express je víc než film. Je to doba. Devadesátky v Hongkongu budou navždy definovány naprostou uměleckou volností, ale i implicitním napětím z neodvratného předání do čínských rukou. Přesto, nebo právě proto, byly filmařsky opojnou dobou na zobrazení městského odcizení a osamělosti lidí, kterým štěstí vždy těsně proteče mezi prsty. A v tom není nikdo povolanější než WKW – vizuální virtuóz a král atmosféry, vždy záhadně balancující mezi ospalostí a neskutečnou energií. Za zády s neméně bombastickým kameramanem Christopherem Doylem, mistrem odpoutanosti a metropolitních neonů, s neoddiskutovatelnou zásluhou na ikoničnosti nadčasového, přesto tak ohromně devadesátkového looku, který si pro sebe WKW vypěstoval. Pomník doby, kdy bylo možné všechno, ale přesto z nich nejvíc vystupovala romance za pár šupů o minimální produkční náročnosti. Zároveň nádherná připomínka skutečnosti, že navzdory nevábným osudům mnoha milovaných filmových sérií, které se zkrátka táhly příliš dlouho nebo postupně vyhnily v korporátní atrakci, některé filmy zůstávají perfektně zmražené v čase, jako univerzálně přístupná vzpomínka, na kterou se vždycky můžete spolehnout. A osobně jsem nikdy neviděl silnější důkaz, že cestování v čase je možné. (09.06.2021)