Papírová města

"Když se chceš najít, musíš se nejdřív ztratit." Ztratila se nám Margo, svérázná stoupenkyně náhodného psaní velkých písmen, tak ji pojďme najít. Mne to běhání po zanechávaných stopách nijak zvlášť nebavilo, ale to se rozhodně nedá říct o její úvodní výpravě za pomstou, které bych se klidně kdykoli zúčastnil. (18.01.2016)

MŮŽE OBSAHOVAT LEHKÉ SPOILERY. Předchozí filmová adaptace jiného Greenova bestselleru Hvězdy nám nepřály se mi celkem líbila, ale Papírová města mě v podstatě akorát otrávila. Hlavní problém je jistě v tom, že jaksi nejsem cílovka - náctiletá fanynka Greenových knížek - ale ten film mi nepřijde dobrý, ani když si člověk odmyslí ten humbuk okolo a snaží se tam najít nějaké ty klady. Obsazení jsem shledal krajně nesympatickým (Cara Delevingne s tím svým příšerným obočím se k mým hereckým oblíbencům určitě počítat nebude, zbytek castu to samé), postavy řeší problémy, které mi jsou vzdálené a cizí, a když se tam všichni v závěru dojatě objímají a ohlížejí se za jejich báječným středokoškolským životem, už jsem jen umíral trapností. Ve scéně, kdy se Quentin svěří Margo se svým snem jít na vysokou, usadit se, mít manželku, děti a tak, a ona se mu dokonale vysměje a prohlásí, že nic tak smutného v životě neslyšela, mi došlo, že mi je její postava extrémně nesympatická a že mám na tyhle mladé pseudorebelky, které papouškují naučené kecy o "vystupování z komfortní zóny", dost vyhraněný názor. Celé to její pláchnutí do jakéhosi buranského zapadákova mi osobně přišlo jako nepochopitelná výstřednost, která navíc není ve filmu pořádně zdůvodněna - kde bydlela, kde brala prachy, jaktože to bylo rodičům šumák... na nic z toho film nedává odpověď. Za sebe jsem ten film shledal nudný, místy až trapný a nechutný, jak už to u většiny teenagerských filmů bývá pravidlem - za mě zkrátka naprostá ztráta času. Potěšil snad jen obstojný soundtrack a sekvence s noční pomstou, jinak mě to celé dost minulo - celé to šílenství kolem Greena jde úplně obloukem mimo mě a opět jsem se ujistil, že podle mizerných knih nemohou vzniknout dobré filmy. A hned mě napadly 3 jiné filmy podobného ražení, které by mohly posloužit jako výborná alternativa k Papírovým městům - a sice Snídaně u Tiffanyho (slavný filmový příběh o nepolapitelné femme fatale Holly Golightly, která si jako Margo také dělá co chce a kašle na konvence), Smrt panen (skvělé nostalgické filmové ohlédnutí za dobou dospívání a velké lásce k čtveřici tajemných sester, o kterých mluví celé okolí) a S láskou, Rosie (krásný romantický příběh o milostném sbližování dvou postav, které se přátelí od dětství). Pokud nejste Greenovou fanynkou, nenapadá mě důvod, proč na tohle chodit do kina. (23.07.2015)

Už první slova mladičkého vypravěče – Věřím, že na každého čeká zázrak – vyšlou signál, že cynikové by měli vyklidit sál, jímž se za okamžik rozlije sladkobolná nálada dospívání. Do sousedství se právě přistěhovala rodina s holčičkou, jejímuž kouzlu kluk odnaproti propadne: na první pohled a navždy. Protože je jiná; miluje záhady. Navíc její noční výprava za sériovou pomstou, kdy jí mladík dělá řidiče, průvodce, důvěrníka i lokaje, působí dost dětinsky, třebaže některé typy odplaty nezapřou originální důmysl. Společně působí jako Bonnie a Clyde za časů nevinnosti včetně tance vysoko nad městem.Zkrátka Papírovým městům stačí typ zážitku „nic proti ničemu“, který se ve finále halí do nostalgie v duchu vzkazu Johna Greena: „Chtěl bych, aby diváci při odchodu z kina měli hlavu plnou vzpomínek na to, co obnáší být mladý a zamilovaný.“ (07.07.2020)

Hezký film o tom, co se všechno může stát ve chvíli, kdy se zamilujete. Tyhle filmy dospívání a zlomu, kdy člověk odchází ze střední, jsou docela vděčné, a to i proto, že jsou většinou velmi dobré. Tenhle je dobrý. Je vtipný, je nostalgický a je místy skutečně krásně absurdní, což jsem si prostě užíval. Padla na mě mírná vzpomínková nálada. (12.10.2015)

Dramatická romance Hvězdy nám nepřály byla v rámci žánru skvělá. Prostě byla. Autorem knižní předlohy byl jistý John Green, po jehož další knize filmaři skočili. Dopadlo to méně slavně, ale pořád poměrně slušně. Její hlavní linií je pátrání po zmizelé lásce. Quentinovi nezmizela poprvé. Miloval ji už v dětství, kdy spolu trávili veškerý volný čas. Jenže možná tím, že on byl nesmělý a uťápnutý studijní typ a ona impulzivní divoženka, ji ztratil. Ve škole se roky prakticky jen míjeli. Pak se jedné noci objeví u něj v pokoji a vytáhne ho na pomstychtivé dobrodružství. Zase se sblíží a ona znovu zmizí. Doslova. Od rodiny, z města, od něj. Následuje nejméně zajímavá část příběhu – detektivní hledání stop. Naštěstí jej vystřídá společný road trip přes několik států, na kterém Quentina doprovázejí dva kamarádi a dvě dívky. Je to sympatická linie o dospívání a dospění. Horší je to se samotnou zmizelou sousedkou – není moc důvodů, proč by ji hrdina i divák měli považovat za výjimečnou. Ostatní postavy jsou vesměs fajn, ovšem přítomnost nějakého výraznějšího charakteru bych uvítal. Stejně jako nějaké vyloženě silné momenty, těch je prostě málo (ve výsledku to není ani romantický snímek, rozhodně ani bláznivá komedie). Na druhou stranu se poměrně dost povedl soundtrack. Žijme přítomností. (05.08.2020)