Mzda strachu

Vlastně bezchybný film. Nevadil mi pomalý rozjezd, ve kterém sledujeme "uprchlíky" z Evropy "uvíznuté" v zapadnutém jihoamerickém městečku (bez peněz a bez možnosti si je vydělat), protože jinak bychom postavy nemohli poznat a ony by se později nemohly vyvíjet. Právě vývoj postav je to, co je na filmu (včetně všudypřítomného nebezpečí exploze), nejpodstatnější. Plné hodnocení nedávám, protože mi nesedl konec (přestože má smysl). Ale to může být jen můj osobní názor :). ■ P.S. Oceňuji realističnost filmu, ve kterém místní obyvatelé mluví španělsky, Američané anglicky, Francouzi francouzsky a do toho občas zazní němčina nebo italština. U starých filmů ne vždy vídané. (15.04.2011)

Nedá se říci, která verze je lepší. Obě mají svůj emocionální vrchol, ta francouzská v podobě přejezdu přes ropné jezírko i s jeho tragickým důsledkem, Friedkinova má zase nezapomenutelnou scénu přechodu po lanovém mostě nad rozbouřenou řekou. Ale jinak jsou obě v podstatě úplně jiné a krásně se vzájemně doplňují. Snad jen francouzský originál má zbytečně dlouhou úvodní seznamovací část, která stopáží překračuje více jak hodinu a potřebovala by prostříhat, jinak je to ale vydatná porce prvotřídní filmařiny. A Yves Montand zamlada vypadal jak David Gahan z Depeche Mode :o) (01.11.2016)

Remake od Friedkina jsem zatím neviděl, čili srovnání si nechám až na potom.  Viděl jsem ale naprosto perfektní a až téměř  do konce skvěle vybalancovaný akční dobrodružný napínák. První představovací hodinka zajímavá a z mého pohledu i naprosto nezbytná.  Každý člověk má totiž několikero různých masek, ale jen jednu tvář. A bez znalosti masky nemá odhalená tvář ten správný účinek.   Coby psychologická studie tedy rovněž skvělé.  A pak přijde to nejlepší,  cesta s nitroglycerinem. Dvě různorodé osádky a postupné strhávání masek a nervy drásající napětí. Fandil jsem oběma vozům, ale paradoxně víc Luigimu se Skopčákem.   Povahový veletoč Joa byl očekávaný, ale i Mario mi byl v závěru svým přístupem téměř odporný, nicméně pořád jsem byl ochoten všemu věřit.  Závěr mi ale přišel dost na sílu. Chápu, co tím zřejmě chtěli páni tvůrci říct, ale ten způsob provedení zdál se mi poněkud podivným. A jen díky tomu si nechám otevřená vrátka do zhlédnutí remaku, jdeme do čtyř. (19.10.2023)

Málokdy se stane, aby remake filmu byl stejně dobrý, jako jeho originál. Dovolím si tvrdit, že v případě Mzdy strachu to platí. Clouzotův originál i Friedkinův remake jsou oba výborné filmy, mají mnoho společného a zároveň nabízejí momenty, díky kterým mají v kinematografii oba své pevné místo. Obě Mzdy strachu předkládají svojí nejslabší (či nejnudnější) část ve svém úvodu. Expozice je opravdu dlouhá, postupně diváka seznamuje s postavami a je docela možné, že děje neznalého diváka by mohla odradit. Zpětně je však jasné, že přehnaná délka expozice slouží zbytku příběhu a dostává diváka velice blízko postavám. I ona má v ději tedy své důležité místo. Druhá část (tedy ta, kvůli které na to každý kouká) přichází opravdu s nervydrásající podívanou, při které s přehledem propotíte triko. Tak jako má Friedkinova verze své nezapomenutelné momenty ve scénách se spadlým stromem a především s provazovým mostem, tak i Clouzot s obdivuhodnou suverénností servíruje sekvence, na které budete dlouho vzpomínat (odstřelování kamene, ropné jezírko). Clouzotova Mzda strachu je tak vzhledem k době svého vzniku úctyhodným filmem, který divákovi ve své druhé části nedá oddychnout. 9/10 (03.01.2018)

Tak konečně jsem po letech viděl originál celý (dosud jsem vždy chytil jen konec) a mohu srovnat. Pokud jde čistě o scény přepravy, boje s tvrdou cestou, řízení nákladních vozů a podobně, tak není moc co vytknout. Horší je to s postavami, protože hlavní posádka mi spíše lezla na nervy (co třeba Linda vidí na Mariovi, který se k ní celou dobu chová jako k onuci). Druhá dvojka mi byla mnohem sympatičtější po všech stránkách. Rozhodně má film stále co nabídnout, v tomto případě ale stavím výše Friedkinovu verzi. (18.01.2016)