Hostinec „U kamenného stolu“

Jestliže je Poláčkův Hostinec považován za jeden z nejlepších humoristických románů vůbec, film jej má a musí následovat. Proč? Zachovává totiž s obdivuhodnou bravurou všechny atributy Poláčkova díla, přitom je ale svrchovaně autentický a moderní zároveň. Není to žádná amorfní literární pieta, naopak. Ozývá se v něm výsměch maloměstské šedi a stereotypu, ale současně je oslavou krásy a kouzla lidského mládí. Výtečně rozehraná partie elitních zástupců českého hereckého Olympu potom dává příležitost k plynulé souhře mezi starší (Šejbalová, Šlemrová, Rašilov, neodolatelný Neumann, Plachý) i mladší (Hrušínský, Beneš, Chvalina, Špidla, samozřejmě obě Dagmary) generací, přičemž některé dialogy či repliky se díky tomu navždy zařadí do jakési kolektivní paměti národa. Dílo vracející se do dob (ne)dávno minulých, rýsujíc před diváky hravou atmosféru ospalého lázeňského městečka vytrženého z letargie nečekaným manželským rozkolem, vzbudilo negativní ohlas především u tehdejší (komunistické) kritiky, která film jednomyslně sepsula jako nepatřičný odkaz minulosti. Že nebyla v právu, je zřejmé. Filmový Hostinec je jednou z posledních svobodných vzpomínek na zlaté časy masarykovského Českoslovenka v době, kdy byl Masaryk a prvorepublikový status quo určen k okamžité likvidaci. (05.10.2008)

Jeden z mých nejoblíbenějších "propamětnických" filmů. Snímek se s vynikající předlohou Karla Poláčka vypořádal velmi dobře, nepostrádá vtip, šmrnc a dobře vybrané představitele hlavních rolí. Tak to prostě je, když do jednoho lázeňského městečka přijedou už léta rozhádaní bratři, kteří se mají ujmout vedení hostince po svém truchlícím strýci, kterému utekla žena. K tomu si připočtěme dvě mladé dámy, kterým se dvoří nejen bratři, ale i "světáci" Gaston a Percy, a spoustu dalších milých postav, na něž jak Karel Poláček tak i film pohlíží s laskavých humorem. (14.01.2009)

Skvělý film, nabytý nezapomenutelnými replikami. Vedle Haasových Mužů v offsidu druhá dokonalá adaptace skvělého spisovatele, který se konce války nedožil. Natáčelo se ve čtyřicátém osmém a Gruss ještě nemusel ukázat nic z nového socialistického člověka, díky bohu za to. Poláčkův osobitý humor plný staré češtiny nestárne, kdepak, je to pořád stejně velká legrace, vynikající scénář navíc přinesl spoustu vtipů a ta herecká squadra, radost pohledět! Rašilov, Neumann, Šlemrová, Beneš, Hrušínský, Plachý, Šejbalová, Trégl - jeden jako druhý vytvořili svět, ve kterém není Poláčkův humor deklamovám, ale kde přirozeně žije a dýchá. Výborné jsou i vedlejší postavy, za všechny citujme světáka Garsona ( Pane, Garsone, jste tak sečtělý! Ano, čtu již několik let."): "Ženy, ženy. Příteli, máte rád rusovlasé? Varuji vás, mají ďábla v těle. Já bych mohl vyprávět, mondyjé." (27.11.2006)

Ono by se hodnotilo čtyřmi *, kdyby nebylo srovnání s jinými. Takhle musí ta nešťastná nerada dát tři, i když jí to srdce trhá, ale kam by ve srovnání s tím přišli ostatní, že. Jedna nemůže nemilovat paní Šejbalovou v nejlepších letech s jejím mistrem Martensem, když krájí zelí a recituje při tom. Skoro by dala Stanislavu Neumannovi vlastní oběd, jak je mu hladového staříka zpočátku líto. Ono by se šlo se Sašou Rašilovem na ryby a místo toho se musí pátrat po paní hostinské. A jak by si ona dala panáka v tenisovém klubu, pusa jde až šejdrem. A do kterých očí by se to raději dívala, no ne a ne si vybrat. I když jedna by jaksi volila mezi Hrušínským a Benešem - a vybrala si – hádejte…. Kulečníkové sukno je nad poměry jedné a tak to raději nehraje, a tenis už neuběhá. A tak tu musí jedna sedět u počítače a vzpomínat na to, jak by si ráda zahrála kuličky a vyhrála zpět tu duhovou. To ví přece každý, že duhová je za deset hliněných. A pak by mohla jedna zase klidně začít psát spisovně česky v první osobě. Ó, ach ta jedna.. (23.05.2008)