Zlaté pobřeží

Waw! Už podľa popisu to znelo veľmi lákavo, a filmový zážitok bol napokon ešte o úroveň vyššie ako samotné očakávania. Priznám sa, že som ani len netušil, že by mali Dáni nejaké kolónie v rámci Afriky (konkrétne na území dnešnej Ghany), takže už tento fakt bol pre mňa prekvapujúci. Príbeh z exotického prostredia mal trochu slabší úvod, ale potom sa to postupne rozbehlo a začalo sa diať kopu vecí. Film sledujeme prakticky prostredníctvom jedinej postavy - očami idealistického humanistu Wulffa, s ktorým musí človek jednoducho sympatizovať. Keď už to všetko vyzeralo, že sa príbeh blíži k priamočiaremu koncu, tak tesne pred záverom prišiel náhly zlomový moment, ktorý zmenil úplne všetko... Možno očakávané, ale predsa len silné kafé! Každopádne, dobrá práca z dánskej produkcie. (02.05.2019)

Zlaté pobřeží je řemeslně skvěle natočené. Jeho hypnotická forma a geniální soundtrack úžasně souzní a doplňují myšlenky a emoce odehrávající se v hlavním hrdinovi. Film se spolu s ním propadá do horečnatého afrického snu, sleduje jeho blouznění a točení ve spirále, která představuje důležitý opakující se symbol. Záměrně se otírá o hranici kýče a občas vstupuje i za ní. Jedno se mu podařilo dokonale: ve stylu té nejčistší mimesis vystihnout podstatu koloniálního romantismu a s ním neoddělitelně spojeného romantického rasismu. Bohužel, bez toho, aby jej jakkoli relativizoval či aktualizoval. Evropští kolonisté jsou aktivními hybateli, subjekty. Domorodí Afričané jsou pasivními objekty v pozadí, občas záměrně opticky splývajícími v černý dav. Evropané mají charakter, jsou buď padouchy nebo idealisty věřícími v lepší svět a spravedlnost. Afričané jsou mlčícími stíny a až na pár výjimek ani nemají jména. V centru stále aktuálního a stále bolestivého příběhu bezpráví, příběhu o kolonialismu a otroctví, opět stojí bílý muž. Černí domorodci jsou ušlechtilými divochy mysticky propojenými s přírodou, která fascinuje a děsí. Kamera onanisticky zabírá atavistické aspekty jejich života, tance, rituály, nesrozumitelná gesta a řeč. Tohle všechno je esence toho, jak byli černí Afričané vzdělanými Evropany vnímáni v první polovině 19. století a jako studie tohoto myšlenkového a emocionálního vyladění Zlaté pobřeží funguje geniálně. Když jsem v kině přistoupila na tuto hru, očekávala jsem ale, že se mi dostane nějakého zvratu, který celou tuto konstrukci nakonec nabourá a posune někam, kam by ve 21. století být posunuta měla. Ale to se nestalo a je to špatně. Možná to měl udělat sám divák? Těžko říct. Naše dnešní společnost ale bohužel stále ještě není ve stavu, aby bylo běžné být takové reflexe schopen. Ačkoli je formální stránka filmu takřka mistrovská, jeho obsah mě hluboce zklamal: nemá přesah a romantický rasismus, který by měl být dávno mrtvý, v podstatě oživuje a glorifikuje. (16.07.2015)

Na Zlaté pobřeží jsem rovnou šel jako na hypnotický film a v tomhle ohledu mě nezklamal, a nemyslím to škodolibě. Tropický prales je nasnímám vizuálně vtahujícím způsobem, k tomu podkres typické Badalamentiho hudby.. Za tím ovšem pokulhává poněkud plochý a očekávatelný příběh, a nakonec hlavní postava k neuvěření, ale já holt mám problém s hrdiny, kteří jsou v důsledku své sociální bubliny naivní sebedestruktivním způsobem. (17.08.2015)

Kolonialistické eurouměníčko, které sice zaujme solidní výpravou a scénografií, ale jinak je k připosrání průměrné a předvídatelné. Za banální rozpravou o zlých dánských otrokářích, v níž jsou afričtí domorodci odsouzení do role němých statistů, se skrývá nebezpečná druhá rovina o dobrém bílém muži - mesiášovi, kde původní obyvatelé plní opět stereotypní funkci šlechetných divochů. Závěrečný záběr je v tomhle příznačný: temné anonymní siluety černochů, o nichž se za celou dobu nedozvíme vůbec nic, a veprostřed hrdina-běloch, kterému je vzdávaná pocta, navíc prostřednictvím křesťanské (tudíž importované) symboliky. Humus. (09.07.2015)