Dellamorte Dellamore

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Francesco je šéf. Má pod sebou stovky lidí. Francesco je správce krchova v jakési italské Díře. Někteří obyvatelé hřbitova trošku zlobí, takže je třeba je umravnit dum dum kulí, někdy postačí pohlazení rýčem. Takže tu máme další zombie taškařici? Kdepak, takhle jednoduchý to rozhodně není. Hlavní hrdina kromě úklidu tělesných schránek stihne prodělat osudovou lásku s velkým L (mimochodem Anna Falchi je neuvěřitelná samice!)a trousí existencionální moudra, aniž by u toho vypadal jako by utekl z Fontány. Já chci taky bydlet na hřbitově a balit vdovy na sbírku kostí. Paráda. (09.09.2010)

Gotický horor v novom šate, moderné fantasy prvky so zvláštnou, ale o to viac príjemnejšou atmosférou mu rozhodne pristanú. Zároveň je tu cítiť lahodná pachuť romantiky šmrncnutá veľmi zaujímavou, bizarnou erotikou. Akousi čerešničkou na torte je všadeprítomný čierny humor, ktorý príde aj tam, kde by ho človek nečakal a to mu dodáva ešte výraznejšie, osobitejšie čaro. Toto všetko spolu vytvára zaujímavý príbeh zasadený do čudného, bizarného sveta, pričom za zmienku stoja aj niektoré myšlienky. K dokonalosti tomuto snímku chýba naozaj iba málo, len pár technických chybičiek, to je však len môj subjektívny názor. Rozhodne odporúčam, na svoje si prídu nielen milovníci hororového žánru.85/100 (03.09.2014)

Černočerná hřbitovní romance s příjemně nevlezlým humorem. Film se honosí kouzelnou atmosférou a hlavní dvojkou - cynickým hrobařem a jeho věrným zaostalým pomocníkem. Nechybí ani spousta nemrtvých, ale rozhodně nečekejte typický zombie horor. Film od poloviny nabírá spád a ke konci se stává mnohem těžším, než bych čekal. Nic podobného jsem neviděl. (16.04.2006)

Tak já myslela, že koukám na zombie komedii, a ejhle, ono to prý existenciální drama... No nevadí, každopádně Rupert Everett je charismatický fešák, a být správcem na našem hřbitově, tak jsem tam pečená vařená. Zombíky normálně moc nemusím, ale tady je milý Francesco tak graciezně likvidoval, že se na to dalo koukat. A být chlapem, samozřejmě ocením i samičí půvab Anny Falchi. Asi si to pustím ještě jednou, na mě se s těmi hlubokými myšlenkami musí pomalu... (14.09.2011)